Na příbramských šachtách.

Když kvetl máj, a v stromech pěli ptáci,

v den jásavý a plný slunné krásy,

tys pohltila naše bratry v práci

a slzami i krví hýřila jsi.

Je člověk zrnem, jež v tvé lůno padá,

a v zázraku tvém zaniknutí není,

klas za zrno ty světu vracíš ráda,

a ve tvé kletbě jest i usmíření.

Teď tolik zrn jsi rázem pohltila –

ó učiň aspoň, rodná matko země,

by z krve té, již divoce jsi pila,

nám mohutné a silné vzrostlo plémě!