NA PŘÍDE.

Plál západ, jak by tonul v zlatě,

v ně hlavu klonil snivý den; –

na přídě v bílém stála šatě,

jak rozkvetlého jara sen.

Tvář leskla se jí sněhem novým,

a jako blesků plný mrak,

kryl pod čelem se úbělovým

vil horských velký, snivý zrak.

Skráň klesla k prsům, k zemi ruka,

co srdcem táhlo, kdož to ví?

A jak když z jara růže puká,

ret zachvíval se nachový.

Leč sama bledou růží byla,

jíž v stínu kázal kvésti čas

a ve vlas bouř si ulomila,

když na vírný šla hodokvas!