Na přírodu.

Nesmírná přírodo! ty matko svatá,

proč hrobem býti musíš dítkám svým?

Proč okovy tak pevnými jsi spjata,

že volnost údělem ni není tvým?

Ty myšlénkou jsi vzniklou z božstva záře,

jeť volný bůh, i ty tak býti máš;

proč vtisk’ ti tvůrce v čelo odznak lháře,

že odlesk jeho jsi, však netrváš?

Ty stále tvoříš. Než, co’s vytvořila,

to mizí okamžikem jako stín,

kdy slunce jasná tvář se objevila,

v nejhlubší husta lesa prchá klín.

Aj, ničí oheň, vítr, ničí voda,

že nikdo říci nemůž: „toto jest!“

Tak nikde není stálost, nikde shoda

a porušení znak vše musí nést.

A všude kyne steré oklamání

a ze všad zuby štěří protiva,

kde lehké jen se zjeví pozasmání,

hned potlačí je pravda ošklivá!