NA PŘÍŠTÍ RADOST.

Jednou se vzbudím, a den bude bílý a zpívat

z ulice bude, jak jarmarky kdysi jsem slýchal.

Promnu si oči, budu vzpomínat, na co se těším – –

Řeknu: – Mám vstávat, jsem líný a leností hřeším.

Potom se usměji, zvážním a budu se dívat.

Uvidím nový svůj oblek; bude překrásně ušit,

budu s ním rozprávět. – Pojednou počaly bušit

drobounké pěstičky na dvéře. Zavolám: – Ano! –

Sestřička odpoví: – Zdali pak mladý pán vstává? –

To bude rej! – Matka pohrozí: – Vystydne káva! –

Všichni už u stolu budou mě čekati. – Mohu to tušit?

řeknu, až vejdu. – A otec: – Nu, neštěstí žádné. –

Roztočí mě a pak prohlásí: – Dobře mu padne! –

Bratr, už nastrojen, vykřikne: – Bude to sláva! –

Usednu za stůl a povraštím maličko brvy.

Donesou kávu, a z bábovky dostanu prvý.

Bude tak hezky – a okolo všechno mi zmládne,

všichni mě měří, a matka mi kravatu stočí.

Já hledím do šálku, stydím se, nezvedám očí,

cítím – – Co cítím? – A bože můj, co to mám v krvi,

že ve vší radosti sotva se ubráním pláči?

Omládl svět? Nebo jsem to já, který je mladší? – –

Za chvíli matka, už v klobouku, pomalu vkročí,

sestra jí upraví účes. Pak společně vyjdem.

Budeme zdraviti, smekati neznámým lidem.

Poznám, že ulice města mám o mnoho radši.

Poznám, že vlastně mé město je velice krásné.

Květiny za okny voní a barvy jsou jasné.

Živo je – ale vše obdáno podivným klidem,

který však dokonce není tich; klid, který hraje,

tak jako poledne v poli, kdy obilí zraje.

– – Nyní však, hle, jako v studu vše ostatní hasne:

družičky blíží se, každá má věneček jiný,

každá má šáteček jiný a závojek jiný,

každá z nich na jiný nástrojek jinakou hraje,

každá z nich jinakým krokem si tančí neb spěje. –

Víte však, kterak v té spanilé různosti mně je?

– Aj, zvolám, nejste vy krásné dni krásného máje? –

Tu však již v středu jich kruhu sámsamoten stojím.

V rozpacích šťastných se táži: – Jste průvodem mojím?

Pro mě ty barvy, vůně, pro mě se hrá a pěje?

Rcete mi, čím jsem hoden, neboť mě štěstí zmáhá.

Potom se přiblížila sestřička moje drahá,

jedna i druhá, bratří, rodiče – kruhem dvojím

lidí se nastavilo, mnoho, a všichni patří

na mě – a vůkol všechno radost má, směje se, bratří.

Na trati, ochvojená, projede lokální dráha.

Na věži, podle zvyku, ponocný zatroubí nám,

na moji poctu, vím to. – Zraků svých neodpínám

od země – tak mi stydno. – Pak někdo zvolá: – Na tři

začneme. Pozor! – Ztichnou. Zatleskne potom: – Jedna,

druhá a třetí. – Hudba spustí. – Do nedohlédna

pestré tu parasolky rozpiaty nad hlavami,

pod každým krásná paní. Pějí, že srdce zmámí.

Šedivé okresní hejtmanství bude se laskavě dívat.

Stanu se docela písní. I nebudu moci zpívat.