NA PŘÍŠTÍ ZKLAMÁNÍ.

– – A řeknu „dále“. – Tiše tři staré slečny vstoupí

v malinkých kloboučcích, v krajkových mantilkách,

a ve vrásčitých rukou, oblečených

v nitěné rukavice bez prstů,

tři psaní donesou.

Na tři své taburety usadím je

a psaní beze slova otevru.

A v každém, v každém bude po zklamání.

Přečtu a odložím a řeknu slečnám:

„Zda vstaly jste dnes, slečny, dosti časně,

by viděly jste mlhu, jako já?

A nyní, hleďte, jaký máme den!

A to je, že se blíží konec října.

Bydlíte dozajista na obvodu

a máte pěkný poděděný domek.

Máte as každá svoji ložničku,

z nichž v jedné voní po resedě, v druhé

snad po levkoji, v třetí – možná, možná –

jablky pečenými. – V devět hodin

sejdete do jídelny ke kávě

a stará služebná vám posluhuje.

V jídelně, na tapetách věnečkových

jsou daguerrotypie vis à vis.

Vy, slečno, posedíte na pohovce

a vy dvě druhé v malých lenoškách.

A v jídelně je elipčitý stůl.

A je tam skříň s vídeňským porculánem

a s čajovou soupravou, souveniry

a kotillony, pěkně urovnané,

a hračky, které vyšly trochu z mody.

A je tu spinet na tenoučkých nožkách –

leč stojí pevně – hraje se naň lehce,

a jeho zvuk je křehký, jakby věděl,

že spinet také vyšel trochu z mody.

Tu zvolna, zvolna srkáte svou kávu

a hovor – ne, nechci být nediskretní.

Před domkem máte malou zahrádečku.

Tam odejdete potom, obnovíte

veliké kytice z poctivých květin,

jež umístíte do vás velmi štíhlých,

z modrého, průsvitného porculánu.

Vy, slečno, dozajista máte správu

nad spíží. Dáte služce konfitury,

vydáte vejce, máslo, bílou mouku

a nařídíte pro dnes omelety.

Polední vůní dům pak jme se vonět

a drobným hlukem zpívá, jak lze slýchat

v té vybranosti jen kde není dětí.

A po obědě trochu spánku ovšem

a velké ticho, které nesmí rušit

ni kočky předení – a to je dobře.

Ke čtvrté přijdou dobré přítelkyně,

k páté se v této době klade soumrak

i začne šerá hodinka – můj bože –

a venku, kolem domku, padá mlha

a chladno trochu vlhké, o němž vy však

v svém domku víte jenom tak, že pokoj

je ještě mnohem, mnohem útulnější.

A k šesté konečně se rozžne lampa

a kuchyně zas počne drobně hlučet.

Pak malá procházka ve třech, pak večer.

Teď věru nevím, co děláte večer – –“

„Totéž, co činí jiné staré dámy,“

nejstarší řekne, ta, co nejdál sedí.

„Lína si vyšívá, Evžena někdy

nám zazpívá a já čtu noviny.

Čtu někdy pro sebe a někdy nahlas.

Pak jdeme spat. Chodíme brzo spat.“

Já dodám: „A je ticho v celém domě.“

Možná, že nejmladší pak tiše poví:

„Můj bože, ticho, ano – a teď v říjnu

neb v listopadu dáme dvojí okna,

jsouť noci mlhavé. A tak je tišej’.

Leč kterak znáte rodinný náš domek?“

A já se přiznám, že ho vůbec neznám. –

Tu vzpomenu si, že jsem hostitelem,

postavím kalíšky a na vybranou

dám slečnám Cacao a Maraschino.

Připijem si – a ta, jež byla ticha

až dosud, narovná se, ruce něžně

položí na stůl, usměje se, řekne:

„V těch psaních, doufáme, jsou dobré zprávy?“

„Ach, takové – nač o tom nyní mluvit.

Psaní – nu, psaní. – Smím vám ještě nalít?“

A bůhví, nač že budu tehdy myslit.

Snad na nic – a jen hledět přese střechy

a dívat se, jak znovu mlhou vlhnou.

Pak slečny vstanou, vzdají preciesně

Cacau, Maraschinu svoji chválu

a pozvou mě. A potom budu slyšet,

jak po dřevěných schodech sestupují

svým opatrným, váhajícím krokem.

A já si řeknu: Podzim, zima, jaro.