Na přívoze.

Je prázdnin čas a do lesů zve cesta:

pod srázem skal, kde končí život města,

slez růžový se po zahradách kmitá,

za nimi chalup stříška rozložitá,

v jichž drobná okna plot se dere živý.

Sem k přívozu, kde ve vlnách se křiví

terasy rudé nad travnatou hrází,

šum výletníků pozvolna se schází,

a na přístavu, na kůlech jenž stojí

a tleská prknem do vln, ve příboji

se mihotají plaché nožky děví.

Proud řeky šumí utlumené zpěvy:

je teplá voda, slunka jas v ní píchá,

tu vodní dráhu ryjí vesla tichá,

a parolodě tlukou lopatkami,

až slunce jas, jenž tančí nad vodami,

se v sterý odlesk tříští. V jedné změti

sem s druhých břehů hudba zahrad letí

a kolovrátků zvuky pomíchané,

že skalní pramen, který vedle kane

po hrázi dolů, zmožen zvuky těmi

v bublání teskném odpočinul němý;

a také lípy nápěv hravý, slabý

ni bdělé ucho dneska nepřivábí:

zamlknul rytmem houpačky, v níž letí

až mezi listy hlouček šťastných dětí.