NA PŘÍVOZE.

Břeh písčitý je, slunce žár v něj pere,

pár vrb tu spí. Proud šumí jako s jezu;

u lávky prám je, spjatý na řetězu,

za břehem olše, duby, habry steré.

Zde přes den skřípot, hlahol v sluch se dere,

vůz rachotí tu plný po pavezu,

a řehce kůň. Pak ticho. Vůni bezu

je cítit, vše jak dýchá v noci šeré.

Srp luny blýsk’, sta hvězd se v temnu rojí.

Chlad noci vane, řeka hlasněj’ hučí,

teď slavík, slyš, vpad’ elegií svojí!

To blaho! – myslíš – Se vším ve souzvuku,

po práci padnout noci do náručí

při záři hvězd a při slavičím tluku!