Na přívoze.

Převáží rybák na řece –

dnes veselé má tváře

a vlídně hlavou pozdravil,

starého muzikáře.

A plují podle skaliska,

na němž se lebka nahá

starého šklebí cimbuří –

a hudec k harfě sahá.

„Na skále hrdý zámek ční;

pod skálou vetchá chýše;

na zámku hýří mocný pán

a prázdní plné číše.

Dnes milostpán měl dobrý lov.

Chýš dole v prachu leží,

z ní hezkou dceru v plen si vzal, –

starý ať světem běží.

A růži polorozvitou

v prach drzou šlape nohou,

však řeka tu dost hluboká,

přikryla hanbu mnohou.

A hrdý toho zámku pán

nezlomil chlípné šíje; –

k čemuť ta lůza na světě,

než pánům na orgie?

Sesul se v rumy zámek již,

a kámen řeka jará

v bezedné moře roznáší“ –

To písnička je stará. –

A hudec z loďky vystoupil,

a rybák za ním kouká

a hlavou kývá šedivou

a mezi zuby brouká:

„Ba stará je to písnička,

znít bude bez přestání,

dokud tím lidstva řetězem

potáhnou milostpáni.“