NA PRKNECH ŽIVOTA

Po letech zas jsem přišel v koutek zlatý,

kde divadlo jsem hrával s pimprlaty.

Je mi jak tehdy za dnešního šera,

kdy dělával jsem dramat aranžera.

Tam v koutku prkna, symbol světa, stála,

před nimi opona se stahovala.

Za lepým jevištěm na bidle v zadu

zřít zasvěcenec moh’ mých herců řadu.

Byl sedlák tam, jenž otvíral svá ústa,

– koktavý byl a nachmelil se zhusta;

čertů a lupičů pak řada divá,

– při spatření jich divák hrůzou zívá.

Král starý též, – vráskami zryté čelo,

– a v ruce se mu zlaté žezlo chvělo.

Rytířů kruh, již kabát plechem krytý

a pod ním mají ušlechtilé city.

Pak Kašpárek, ten smíšek mojí scény,

a skelet starý, kosou ozbrojený.

Ten představoval zjevy ze zásvětí,

když objevil se, plakávaly děti.

Též dámy byly v společnost mou vzaty,

ba engažoval jsem tenkrát i katy!

Před jevištěm na židlích rozviklaných

se tísnilo pár tuctů dětí malých.

Těm hry jsem hrával v Kopeckého modě

a scéna s hledištěm vždy byla v shodě.

Ze zákulisí čiperně a hbitě

jsem tahal loutky za dráty a nitě,

po onom malém vodil jsem je světě.

Morálka zhlížela se v každé větě.

V strojení osudů jsem neměl soka,

půl principála byl jsem, půl proroka.

Pimprlat osudy jsem řídil s hůry

a v konec spouštěl oponové šňůry.

„Fausta“ jsem dával, který s ďáblem v spolku

zlé skutky páchal, až jej bez okolku

obelstil jeho černý sluha dbalý

– a doktora si čerti v peklo vzali.

Tím justicii za dost dáno v světě,

a hlediště se páslo na odvetě.

A vůbec připomenouti se sluší,

že bezbožnou vždy čert bral v posled duši,

neb od principálů dán je mu oukol,

by v pšence trhal tam, kde bují koukol.

A že zlo kvete, ať hlédnem kamkoli,

nelze se divit, že měl čert vždy roli.

Do pekla vzal i krásnou Dišperandu,

a děti měly s černým brachem švandu.

Jindy zas don Šajn, pak kat Morinello,

a kde co špatného, vše k peklu spělo.

Publikum mnohdy přiznávalo v hrůze,

že je ten ďábel horlivý až tuze.

Však jednou obráceně padla karta

– a čertů v pekle zmlácena je parta.

To Herkules, jenž ústy svými klapal,

– jindy co lupič na lidi se sápal,

si pro žert vyšel v peklo na procházku –

a klackem svým tam zmlátil černou chásku.

Tím ovšem spravedlnost konal pouze,

když čert v své bujnosti a hříšné touze

si odnes’ královnu Alcestu v peklo,

což sotva před tím bylo by se řeklo,

neb vládkyně ta žila jako svatá.

Herkul se rozzlobil, že v peklo vzata.

Když omráčil pak v pekle čertů fůru,

Admenu, králi svému, na svět vzhůru

choť přivedl, jak patří se a sluší.

Ta hra sled zanechala v každé duši.

Jindy za potlesk obecenstvu v díky

jsem zahrál zas „Na Chlumu loupežníky“.

Tak divadlo jsem hrával s pimprlaty

a děti umem mým tak byly jaty,

že mnohdy v noci křičívaly ze sna,

což způsobila historie děsná.

A tím jsem chlubíval se ve své pýše,

že spravedlnost vládcem je mé říše.

Odplula léta.... Vlasatá kdys hlava

už prořídla, a herecká má sláva

nevím ni, komu dědictvím as zbyla.

S mou duší sudba jiný ortel slila:

Na života teď potloukám se scéně

a s Osudem zápolím na ní denně.

Cos z loutkového divadla tu vidím,

jen za režii se tak mnohdy stydím.

Je v ensemblu zde mnohá Dišperanda

i mnohý zloděj, darebáků banda,

však obráceně se tu něco děje:

zde v životě těm lotrům štěstí přeje

– a čertů není tady smečka dbalá.

Dobrého postrádám tu principála!