NA PROMENÁDĚ.

Zde k večeru se procházejí denně

v svých drahých šatech pánové i dámy;

jsou vespolek si všichni dobře známi

a proto svoje zraky udiveně

vždy zabodají ve tvář cizí, novou,

jež v malé obci jich se náhle zjeví.

„Zda panic jest a mlád?“ se táží děvy.

A páni zas: „Je svobodná či vdovou?“

Klid hladiny, jež slove všední žití,

zjev taký dovede vždy rozčeřiti.

Hle, právě nyní jak by do jezera

dřív klidného pad’ kámen znenadání,

hned plno vln; však nezří z očí paní

teď zvědavost, též ústa málokterá

se strojí k úsměvu, jenž tak je zdobí,

než výkřik hnusu, nevole a zloby

zní se všech stran – Co – pro živého boha! –

té bouře příčinou? Proč kráska mnohá

své hyzdí líčko mrakem rozhořčení? –

Ó, smělosti, jíž v světě rovné není!

Hle, v místa, na nichž plno panstva všude,

se vedral drótar v haleně své chudé

a z dřevěnky své pod nosíčky dýmá,

jež parfum zvykly nozdrama ssát svýma –

A rychle z promenujících těch davů

se pánové a dámy vytráceli;

náš hrdina však pyšně vztyčiv hlavu

šel dál, jak svět by náležel mu celý.