NA PRŮSEKU.

Jaro dýchlo plno vděku v zádumčivý les,

jasným vzduchem na průseku

krouží první motýl dnes.

Na cestě, jež vláhou deště svítí zalita,

z vlhké hlíny vidět ještě

koleje i kopyta.

Ráno tudy pošta jela, trubkou zvučel háj –

teď je vůkol pusto zcela,

samota a tichý ráj...

Slunce plá již plno síly holým stromovím,

kukačka se ozve chvílí

z mýtě hlasem kovovým.

Syrová a smolná vůně nasycuje vzduch;

nad úžinou lesní tůně

víří hejna zlatých much...

U skal vrší mladé břízy cudnou svoji běl,

sladká manna jarní mízy

slzou kane z jejich těl...

Páví oko na nich pije a kam odlétá –

pel a úsměv poesie

nese odtud do světa!