NA PRVNÍ LIST RODINNÉ KRONIKY.

Co vyrval otec stínům nepaměti

a v knihu zachyt’ jako skála zvuk,

syn v lásce chrání, jako skvost to světí,

snad zamyslí se nad tím ještě vnuk;

však dál pak rychle jiné časy přijdou

a s jinou snahou, radostí a bídou,

co bylo, smyl už bouřlivých vln shluk,

a stará kniha, jak už to tak bývá,

kdes v pavučinách, prachu odpočívá...

Však dřív neb pozděj přec jí najde kdosi

a těžké desky rychle zbaví spon,

on čte a čte... Hle, oko se mu rosí

a je mu, jak by slyšel zníti zvon,

jak dávných let by táhla k němu vůně,

jak echem zněl by duchů smích i ston

a jak by těch, z nichž sotva zbyly kosti,

vál vroucí pozdrav k synu budoucnosti.

Vše, i ty hroby zarůstají travou.

Zda byl, kdo spí tam? Nebyl to jen sen,

že žil, že trpěl, mladou toužil hlavou,

že miloval, že tvořil v čtveru stěn?

Těch přešlých věk, jich bolesť, touha jará

již vnukům bude pohádka jen stará,

již poslouchají děti u kamen,

však poznají i z pohádkových nití,

že v celku přec – se opakuje žití.

Sic nedočtou se o zázracích reků,

již s mečem v ruce pokořili svět,

jen tichý obraz prostičkého vděku

jak v kouzelných by parách byl se zved’,

však i to blaží, když se síla ztrácí,

jen vědět silný že byl ve své práci

a velký snahou neznámý náš děd,

že v boji všedním, v denních strastí muce

měl hrdé čelo vždy a čisté ruce.

Hůř bude-li těm, kteří z těžké knihy

té kdysi setrou sžírající prach,

kéž z listů těch do bolestí a tíhy,

do toužení i do klopoty snah

jim těchy chladem zavane to k hrudi,

kéž nad nimi se nová síla vzbudí

a nový vzdor a nový křídel vzmach,

kéž mrtvých hlasem listy ty by zněly:

Vy přetrpte, jak my jsme přetrpěli!

Však ne, chci věřit, líp že bude jednou,

že v stopách otců dále dojde syn,

a vnuci již že s plesem v oku shlédnou,

co my jen plaše snili, jako čin;

pak ve svém štěstí a nad snah svým květem

i nad naším snad zamyslí se vzletem

a snem a touhou, jdoucí ze hlubin,

a pak z těch listů k šťastnějším nechť sklání

se mrtvých otců velké požehnání!