NA PŮDĚ.

Vždy pozvedajíc víka

dvou truhlic otřelých,

se v mysli znova sříká

snů dávno vymřelých.

I dnes, když o trám krovu

ta víka opírá,

cos jako smutek rovu

k ní z truhlic vyzírá.

Ach, naděje, sny steré

v nich odklizeny tak

sem v koutek půdy šeré

jak veteš, mezi brak.

Pruh záře, v šero vmeten,

plá šikmo z vikýře;

jest teplo, venku květen, –

svět mlád až k nevíře!

K svým truhlám těžce klekla – –

jeť člověk záhy stár!

Cos šustlo, až se lekla...

to holoubků byl pár.

Ti do vikýře vlétli

a zobkají se v něm;

toť obrázek je světlý

a blankyt jeho lem.

Sem z venku, vše kde pučí,

vlá vůně šeříku;

cos do vnitř kmitlo, bzučí, –

chroust leze po víku.

Teď slezl na obrázky

v něm uvnitř vlepené;

jsouť výjevy to lásky,

již polo setřené.

Tu zbyla mráčku clona,

srp luny, krajina,

však všude on i ona,

táž něžná skupina.

Chroust vypjal křídla hnědá

a bzuče mizí v stín.

Dlaň vyschlá z truhel zvedá

teď zplihlý organtýn.

Jich obsah odekrývá

jen s péčí žehravou, –

a šedá hlava kývá

nad dívčí výbavou.

Jak dávno již, co v zmatku

ji sladkém skládala,

sny o lásce a sňatku

si tiše spřádala. –

Dnem, nocí šijíc, robíc

svou pílí bláhovou

a každý kousek zdobíc

pak stužkou růžovou!

A haléř po haléři

si ukládajíc jen

v to běloskvoucí peří

a v plátna čistý len!

Kment za úspory nuzné

a krajky, pravý div

jak jemné a jak luzné,

má z odepřených skyv.

Chléb těla i chléb duše,

vše dala za oběť

té jedné sladké tuše,

jež dávno zašla teď.

V ní zřela účel všeho,

své blaho, cíl i ctnost,

slib žití, příkaz jeho

a zlatou budoucnost.

V to tenké plátno vpředen

a v krajek útlou spleť,

ten nejdražší sen jeden

svou zrušil přípověď...

Ó, jakých útrap tíseň

jí smyčkou sdrhla hruď,

než tkla se krajek plíseň

a kmentu mrtvá žluť!

Kdož ví, jak v šedé hlavě

vrou upomínky zlé,

když kloní ku výbavě

ty staré oči mdlé!

Ba v starém srdci muka

snad ještě zadrásá,

když opatrně ruka

ty kmenty roztřásá –

Když proti světlu v šeru

je zkumně povznáší!

Ach, jejím očím věru

se zdají rubáši...

Co činit? Nouze hlodá,

již není porady!

Zdaž odhodlá se, prodá

ty skryté poklady?

I hledí na ně dlouze,

pak ukládá je zas.

Ať počká lačná nouze,

ať k rozmyslu dá čas! –

Zas klapla těžká víka

na zplihlý organtýn.

A pablesk máje vniká

v kout půdy v šerý stín.