NA PŮLNOČNÍ.

Nad krajinou zasněženou

hvězd se třpytí miliony,

svítí okna chat a domků,

nocí slavně znějí zvony.

Na půlnoční chrám to volá

ve vysoké svoje stěny,

kadidlem a chvojí provát,

světly všecek ozářený.

A již na hlas zvonu velký

po sněhu, jenž v chůzi křupá,

lid jde – jeden tu, tam druhý

a zde celá lidí tlupa.

Mladý muž jde vesel s ženou,

naděje jím vane měkká:

jesličky už na rok stavět

bude tomu, jehož čeká.

Dědoušek se bílý belhá,

do kožíšku svého choulí:

Vánoce zas – poslední už

pro něho, ach, nebudou-li?

Slyš, zda zvonky neznějí to

někde v dálce nad závějí?

Ne, ach, ne, to děvčata se

radostí a blahem smějí.

A tam jedna – stranou družek –

se statným svým hochem stojí,

zrak jí září, když jí šeptá:

„Do příštích jsi vánoc mojí!“

Snad jen hvězdy viděly to

při hlaholném zvonů znění,

jak se dvoje žhavá ústa

střetla v dlouhém políbení.

Ó, jen zněte, zněte, zvony,

v radostném a slavném rázu:

oči září dnes jak hvězdy,

v lících kvetou růže mrazu.

Ale ještě krašší růže

v zasněženém bílém kraji

z chladu, sněhu, z ledu záští

v srdcích lidských rozkvétají.

Rozkvétají, šíří teplo,

že sníh mizí, tají zmrazky,

celý svět svým plní dechem

čarovné ty růže lásky.

A já chtěl bych jít a všude,

kde ty růže vzácné pěstí,

v pastýřský roh zadout píseň:

Dej Bůh štěstí! Dej Bůh štěstí!