NA PUSTÉM BŘEHU.

Jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne,

jen sotva vítr vlny zčeří líně,

po vodě v dálce plachta bílá táhne

jak racka křídlo nebes ve hlubině.

Štít chatky rybářské se větrem kývá,

nad ním se staví řady těžkých mraků,

a z nich král bouře dívá

se na krb zbořený do hnízda mořských ptáků.

Snad vědět chce, zda ztuhlo křídlo jejich,

by věštbu jeho hněvu nesli světem. –

Ha, juž je vyplašil a po peřejích

juž táhnou v dálku rychlým, tichým letem.

Já hledím za nimi – jim ve zápětí

jak vítr vstává, vlna kypí jekem,

jak dále, dále ptáci k lodi letí

a stožár s teskným obletují skřekem.

A hledím za nimi a myslím v duši:

tak i má píseň v šírou dálku pluje,

i ona bouři tuší

a srdce soucitná ve pláči obletuje;

a prosí o domov a stená, úpí,

juž za ní bouře, života bouř táhne...

Já nedomyslel – páry v mrak se kupí,

jen vodní pláň, kam zemdlený zrak sáhne.