NA RADHOŠTI. (I.)

Bor hluboký a tichý z norské zkazky,

tu onde mýť do slunna vyhlíží,

jak zraky usměvavé jakés krásky,

z nichž vymanit se často potíží.

Zde onde krok jíl zadržuje vazký

a výhledy v kraj duši uvíží –

však historii jeho strhni masky

a smutek duši tvou hned zatíží.

A oko ztrnule do dálek patří –

zde každý úval, kopec něhou dýše,

kraj celý leží jako na dlani.

Dřív „kacíři“ tu žili, čeští bratří,

dnes, jesuity zpracováni, tiše

tu chodí loyální a plaší poddaní.