NA RADHOŠTI. (II.)

„Už hrdé plémě Valach zlomeno je,

já pět set chlapů nechal pověsit

na dubech, borovicích, mezi chvoje –

pro změnu pár jsem kázal zastřelit.

Těch ostatních jsem hrůzou zkrotil roje,

svou vinu krví, hořem musí smýt.

Ta, jasný císaři, zem opět Tvoje,

zas Tvoje jméno s úctou šepce lid.“

Tak hrabě Rotal píše do Vídně,

na tváři jedovatý úsměch sedí –

a jestřáb obzírá svůj lovčí dol.

Utekla léta. U nás prabídně,

jen chrám, šenk mají Valáškové bledí

a bohem páter jim a alkohol.