NA RADOST.

O radosti, věčná růže,

Což se tobě rovnat může?

Ty jsi krásná, vznešená;

Tvoje krása, tvoje vůně

Má studánky v nebes lůně,

Družko dobrých milená.

Z končin věčných tvoje věnce

Padají v svět pro zvolence;

Kdož by je nesbíral rád?

Kdo nemá ctnost v duše chrámě,

Darmo po nich zdvihá rámě,

Neověnčen bude stát.

Věnce své nebeské přáváš,

Dobré skutky kde shledáváš,

Vod živých ty pramen jsou;

Nepravost kde lidstvo šálí,

Hned jak mráz tvé květy spálí,

Živy se víc nevznesou.

O radosti, květe májů,

Vláha tvá jde z divných hájů;

Cipřiše tam šeptají;

Všecky slzy z bolu tváře,

Jíž útěchy vzešla záře,

V proud radosti splývají.

Proud ten spěje do věčnosti,

Posvěcen se zpět v rychlosti

K zemským vrací končinám;

Kdo jsi bratru slzu smutku

Ve šlechetném setřel skutku,

Přistup k proudu hlubinám.

Skloň se k proudu, zdvihni číši,

Zavdej bratrům, volej k výši:

Dobro, pravdo, kráso, vám!

Vy nás v žití obletujte,

Ctnosti věnce poskytujte,

Jež v radosti dáme chrám.