NA RAMPĚ PRAŽSKÉHO HRADU.

Podvečer dubnový... tam dole Praha leží

u řeky schoulena v mlh kalném pokrytu,

řad světel na mostech, pruh perel po nábřeží,

v ten obraz záhadný promítá notu svěží

a šedi dodává stříbrnost zátřpytu.

Nad parků terasy, nad střechy Malé strany,

z jichž stoupá komínů kouř v modrém zášeru,

se můžeš naklonit, snít můžeš zadumaný

a z jara číše pít, snů vlastních poutník štvaný,

a tiše splynouti v tu věků nádheru.

Zde život necítíš, jenž horečně tam bouří,

boj o chléb, příbytek – vše v jakýs mír tu splývá;

dvé tichých milenců tu v slasti oči mhouří,

o rampy opřen zeď si vojín moudře kouří

a kamsi v daleko se zamyšleně dívá...

A nepřemýšlíš nic... kam Praha bouřně spěje,

jíž nervy doba chorá šíleně tak chvěje,

ta Praha omládlá, leč požitků všech chtivá...

Je večer dubnový... tvůj zrak se v parky dívá

a písní kosů teď si stará Praha zpívá.