Na Řipu.

Zda vskutku, praotče, jsi kdysi stanul

na místě tom, kde po letech zas dlím,

zda slavný, rozkošný ten obraz tanul

kol kolem před radostným okem tvým?

Jak rozestřená v dálku do miziva

na všechny strany zdobná tkanina

ze zlata, zeleni a modra, siva,

ta nebem požehnaná krajina,

nad nížto s obdivem též zor tvůj vzplanul,

ta naše stará, milá otčina!

Ó dobře’s volil. V šíři světa dalné

bys nebyl našel v takém souladu

vod proudy bohaté a nivy valné

i horstva velkolepou ohradu.

Zde bylo všechno, čeho moh’ si přáti

tvých synů pracovitých mírný duch:

zde viděl’s žírnou pláň jich rádla ždáti,

jich sekyr hustý hvozd, stád bujný luh,

a kov ti slibovalo nitro skalné

na zdobu žen a mužů šíp i pluh.

Ach, ano, v panenském as tebe vděku

svých pralesů, trav bujných, volných vod

ta okouzlila zem, již řadou věků

pak v píli mravenčí tvůj měnil rod,

že tam, kde ty jsi uviděl jen káně

snad kroužit nad bezmeznou doubravou,

teď rolemi se pestří širé pláně

s měst, dědin valných zdobou bělavou,

vše ruch a život, až kde v předaleku

jich zákmit splývá s mlhou modravou.

Když’s na jih pohlížel v tu dálku šerou,

tu nesnils ještě, že kdys máti měst

tam zatřpytí se hrdě věží sterou

a po věky tvé vnuky bude vést

zlých, šťastných sudeb tisícerou změnou;

že kdys tam velebný se vypne chrám

nad svatyní tvých bohův opuštěnou

a jiný bůh tam trůnit bude sám,

že zanítí tam lid tvůj žhoucí věrou

boj světla proti mnohověkým tmám.

A pak ty dlouhé utrpení doby –

ni stín jich nezkalil tvou jasnou skráň –

kdy plémě tvé se shroutí do poroby

a v ssutkách, požárech ta zpustne pláň,

kdy lidu květ se ztratí v cizím šíru

a zbylé skloní v jařmo cizí bič,

jim vezme půdu, statky, čest i víru,

ba, povelí: Řeč svou, sám sebe znič!

a havranů jen mrak na rum a hroby

sem slétne se – Pryč od té hrůzy, pryč!

Zpět k lepé přírodě! Hle! na severu

kraj objat horstva šírým řetězem

od stínu Krušných hor až tam, kde v šeru

kmit’ Sněžky sníh za dvojným Bezdězem.

Ten velkolepý zástup sterohlavý,

těch kuželů a bání různý tvar,

zřel’s jistě zcela tak, jak mne tu zdraví

svou divnou krásou v dechu modrých par –

jen ssutých věží nespatřil jsi věru,

jež divě trčí z jejich ladných čar.

Těch ještě neznal’s. Milovaný asi

jen patriarcha volné čeledi,

jsi netušil, že bude v příští časy

pěst panstva vládnout chlapů havědi,

že s výše skalní, se strmého hradu

pych násilníků deptat bude láj –

Měl čas ten půvab svůj – Hle! od západu

jak minulosti chmurně krásná báj

sem kyne Hasenburk – však za ty krásy

co vtrhlo běd v ten, jejž tu spatřil’s, ráj!

Tys jistě, když tvých očí blahé třpyty

v to horstvo zřely, dumou zamženy,

snil o líbezných dolinách, jež skryty

tam dřímou, bystřin skokem svlaženy,

kde tvoje plémě sídla zrobí sobě

u květných luk a jasných pramenů

a sady v uzardělých plodů zdobě

i z nehostinných vzbudí kamenů

a v poctu bohům svojim hor těch štíty

v zář bude halit svatých plamenů.

Jak jiné dumy loudí do mých hledů

teď hor těch divukrásných valný sněm!

Vím, pokolení mnohá mojich dědů

že pracovala, žila, mřela v něm;

vždyť našimi tam dosud hory, řeky,

svůj původ jeví jménem každá ves –

však ti, kdož rosili tam hojné věky

svým potem prsť i kámen, kde jsou dnes?

Tvůj rod, ó praotče, tam beze sledů

do hrobů navždy zapomněných kles’.

A duch se nese dál přes horskou stěnu

a smuten letí přes ohromnou pláň,

přes nekonečný hřbitov bratských kmenů

až tam, kde omývá jej Baltu sláň.

Vše pohrobeno, navždy, bez odvety –

tu mečem nepřátel, tu rozbrojem,

tu vlastním vládcem, jenž pro cizí trety

byl zaslepeným vrahů nástrojem,

až i v tu horskou hráz, vždy lačen plenu,

vnik’ cizí proud svým dravým příbojem.

Tu zbraní drali se, tu dělnou dlaní,

lstí, mocí, zlatem, dítek loupeží, –

i zdálo se, že rod tvůj tam se sklání,

kam klesli bratři baltských pobřeží – –

Leč tu jak duch tvůj byl by vzlétl z Navi

a na obranu zahřímal: Ne dál!

I zastavil se příboj cizí vřavy

pod svatou horou, na níž ty jsi stál.

Řip věrný sám tu strmí vzdornou skrání –

svým horským vojskem opuštěný král.

Ó Tajemství, jež řídíš lidské dráhy,

v němž národů též vznik a zdar i pád,

ty halíš tmou nám budoucnosti práhy;

přec tuchu blahou cítím nitrem vlát,

že ty, jež tolik surových a tmavých

jsi věkův ochránilo českou hráz

ve vzteklém příboji všech bouří dravých,

teď z řady živých nevymažeš nás,

že kmenu našemu dáš nové vláhy

a zachováš nám zem’ tu plnou krás.

Ne, marna nebyla, jež v srdcích vřela,

ta láska, kterou ty jsi zžehlo tam,

jež v utrpeních s námi věrně dlela

a jejíž v pustině nám zářil plam,

jež byla hvězdou mnohých pokolení,

a žitím, ohnivá, též vedla mne,

ten cit, jenž způsob svůj a formu mění,

však nikdy v duších lidských nezhasne,

jak věky věků k roji svému včela,

a mravenec ke drobné obci lne.

Cit věčný jako stejné krve přízeň!

Ba, mním, že národ též jest osobou,

v níž částkami jsme, jejíž slasť a trýzeň

i naší zachvívají útrobou –

tož onen cit jest jako láska k sobě:

vždy potrvá, však třeba šlechtit jej,

by s lidskostí se snoubil k pravé zdobě,

by národů již nespřádala děj

jen touha jiným vlást, jen lupu žízeň

a slavomamu pošetilý rej. –

Když hledím tam v ty hory odrodilé,

čím luzněji mne vábí do svých krás,

čím známěji mi kynou tvary milé,

jichž modral se již hochu v dálce pás,

tím hlouběji se bolest v srdce vrývá,

že pro nás ztraceny; že předků krov

tam hostí cizince a neozývá

se jejich stráň již echem českých slov,

že tam nás vítá záští zarputilé,

kde leckde neosch’ ještě český rov.

A přece kdyby náhle jakýms divem

nás k výši vznesl nové moci vznik

a já zde viděl v ruchu bojechtivém

spět k horám těm svých bratří zbrojný šik,

by násilím jej znovu opanoval

a jak nám soupeř činil po sta let,

jej mocí umlčel a v pouta vkoval

a cizoty tam všechny znaky smet’ –

tu na ně, přísahám při bohu živém,

bych zvolal hlasem kárajícím: „Zpět!

Ne mocí, nucením! Nechť v úkor práva

nám urváno zde mnoho – prost je vin,

kdo v roli zděděné zde setrvává,

řeč otce svého chráně, věrný syn.

Zda činí dobře, minulosti vinu

kdo křivdou přítomnosti oplácí?

Již pánem jiný lid v hor těchto klínu –

zpět od nich již, nechť srdce krvácí.

Či maďarské vás pěsti vábí sláva,

jež v bratrů hrob nám Tatry obrací?“ – –

Však vím, že lid můj kráčí cestou pravou.

On cizí jařmo nechce s beder střást,

by s plemenného záští pustou vřavou

zas jinému je mohl na šij’ klást.

Vždyť cítíme již na své skráni vláti

dech jitra – velké světa obnovy,

kdy nebude se dějem slavným zváti

vražd, klamů, loupeží rej surový

a kdy též mocný sok náš zhrdne slávou,

jíž v triumf řinčí jiných okovy.

V ten lepší den, jejž červánek již věstí,

dlaň přátelsky se skloní do dlaně,

jež vídal’s, Řipe, proti sobě pěstí

třást jen, tam k výboji, zde k obraně.

Pak budou znát jen slávu ušlechtilou,

ne tu, jíž bitev pláň se rumění,

ne počet zbraní bude plemen silou,

leč výše ducha, vědy, umění

a pravda, dobro, z nichž se pravé štěstí

i pro národy celé pramení.

Vstříc této nové době s myslí vzňatou

spěj, lide v kraji tom, buď první zas,

jak na Bodamu kdysi žertvou svatou

jsi vítal nadšeně dnů nových jas.

Spěj k lidstva sbratřeného světlé metě

a chystej sobě onu novou zbraň,

jíž vavřín kyne v obrozeném světě –

však vlastní bytí především si chraň,

bys na luhu svém stoje pevnou patou

pak mohl volný volným stisknout dlaň. – –

Hle! v dáli slunce k západu se chýlí,

plá Hasenburk tam jako rudý skvost

a zponenáhla hora hoře sdílí

všech podvečerních barev čarovnost.

Však i v mé duši zjasněné se hraní

sen vábivý tím skvoucím přeludem:

že v době oné příští jiných zbraní,

bez bojů, jež nám byly osudem,

jen silou lásky své a pilnou dlaní

hor těchto krásných opět dobudem’.

Leč buď jak buď! Nechť marné to jen ždání –

dík tobě, Řipe, za dumu i sen.

Zpět s drahých, zasvěcených tvojich skrání

v luh rodný sestupuji zveselen.

Tam vzadu šero již; však širou dálí

ty ještě, kraji, jeden třpyt se skvíš –

O kéž by také ducha světlem vzplály

tvé nivy všecky po nejmenší chýš –

pak po všech bouří strastných překonání

svit nové doby šťasten pozdravíš!