Na robotě.

Přišel dráb: „Mám z kanceláře

na vás výzvu k robotě!

Za zítřejší ranní záře

budou kácet na Lhotě.“

Dodal tváří potměšilou:

„Přijít máte všichni tři,

a nech sekeru a pilou

každý z vás se opatří!“

Nejmladší mu šepce stranou,

„Ot, hle, na smrt nemocen;

dovol, abych na hlídanou

doma pobyl ňáký den!“

„To tak! Zde ti nepomůže

ani prosba, ani pláč;

nepřijde-li v čas, tvá kůže –

nu, znáš panský karabáč!“

Druhý den již před úsvitem

konat lesní robotu

přišli s rozrušeným citem

dva z těch bratří na Lhotu.

„Kde je třetí?“ Zhurta na ně

polesný se utrh‘, klel;

„Ot je chor,“ dí odhodlaně,

„dovol, by ho hlídat směl!“

„Hlídat? – Znám tu línou chasu,

doma leží za pecí!“

A již k obou bratří žasu

třetího dal přivléci.

Pak mu na hřbet karabáčem

několik ran vytít dal.

Zhrdnul prosbou hoch i pláčem,

zuby jen a pěst zaťal. –

Zatím sekery a pily

buší, skřípí napořád;

mnohý strom se k pádu chýlí,

ještě ráz a klesne snad. –

Slyš! Tu náhle pustým lesem

kvil se žalný rozléhá,

a nejmladší z bratrů s děsem

nářek sestřin postřehá.

Šipkou vedle polesného,

jenž ji stíhá zrakem zlým,

v náruč letí bratra svého

děva s srdcem zdrceným.

Štkaním se jí rtové chvěli:

„Sotva‘s odvlečen byl v les,

ot se vztyčil na posteli,

zastenal – a mrtev kles‘!“

Hoch se na celém chví těle;

polesného za houští,

kam se skryl, už se zřetele

ani na mžik nepouští.

Polesný sem divým chtíčem

zabodává žhoucí hled:

„Vari,“ vzkřik a šlehl bičem,

„k dílu, chlapče, a to hned!“

Však i hochovými hledy

divý plamen zašlehl;

sestru ještě naposledy

vřele k prsoum přižehl.

Pak jí šeptl cosi v uši;

děva nazpět v úprku –

hoch poroučí Bohu duši,

skok! – a již je na smrku. –

Podřezaný strom se kývá,

hoch se vzhůru vyšplhal;

polesný se chtivě dívá

za děvou, kvapící v dál.

A hoch divě na vrcholu

stromem klátí v před i v zad. –

Hrůza! Strom se skotí dolů! –

Třesk a ráz! – Strom k zemi pad‘...

Pod větvovím bezduch leží

polesný, bič v pravici;

vedle něho mladík svěží,

odhodlanost na líci. –

Z přítomných zde robotníků

každý mocně dojat jest:

„Bůh,“ řkou, „tomu ukrutníku

spravedlivý zvážil trest!

Že pak za nás obětoval

život svůj náš mladý druh,

pomodlem se, by jej schoval

pod křídlo své lásky Bůh!“