Na rozcestí.

Již tomu několik let.

: Stanul jsem na rozcestí.

V pravo šli veselí, šli do měst, šli Rozkoše k hodům.

A těch bylo mnoho.

V levo kráčeli smutní, kráčeli do samot, kráčeli v Bolest.

– Ale jen řídce.

Já pustil se s nimi.

Byl jsem dítě na polo; cosi však dřímalo v duši,

jež táhlo mne k ním.

Úšklebek na pravo jdoucích nejdřív mne ranil.

...Šli jsme již dlouho. –

– Mnozí zemřeli cestou,

jiní se vraceli nazpět,

a někteří dali se přes pole v království nová...

Jsem sám a stojím na rozcestí.

Kolem krajina pustá bez hranic obzoru,

krajina podzimní, rozmoklá, žlutá.

Dvě cesty:

...Ta jedna... ta jedna v propasti padá...!

: Stíny Samovrahů, kteří dotrpěli hluboko na dně,

tvoří smutnou alej vichřicí orvaných stromů.

...Druhá..., ta druhá bez konce do pouští vede...!

: Kostry těch, kteří zhynuli žízní a hladem,

z bílých závějí písku k nebesům trčí.

A u prostřed, kde cesty se dělí,

kříž dřevěný v oblaka zdvihá ramena dávno již shnilá,

a na kříži plechový obraz Krista, také již sešlý...

Nad krajem podzimním ztuhlá oblaka visí

a v oblacích sbor havranů divné zakrákal zvěsti:

„V městech zhýřilých pomřeli všickni.

Maso jich otrávené a krvavé zapáchlo příliš,

že hyeny vrací se hladové od hodů s vytím...“

Jsem sám a na rozcestí, kde Boží muka stojí...