Na rozcestí.

Madame! – Když poslední jsem v rozchodu

vám na ručinku vtiskl políbení:

tu tváře vaší milou podobu

jsem v mysli skryl – o líbezné to jmění!

a blah jsem byl a neznal chudobu.

Však mně tak málo květlo potěšení – –

hled poslední! – víc nebylo mi dlení. –

A smavé dítky jak když vraždí matka

ocelí dravou, jedním krutým mžikem:

tak já jsem stal se krutým vražedníkem,

tak já povraždil tichá neviňátka,

dvě nemluvňátka sotva zrozená –

dvě slzy vyroněné v polou. – –

Jak duše Kaina těžce prokleta,

tak nešťasten já bral se do světa,

vždy dál, vždy dál, bych víc se nevrátil

a abych čas si cestou ukrátil,

zahvízdal jsem si něco k radosti:

však Kaina veselí víc nehostí,

a já zas v smutku brzy sklonil šiji,

vždyť znáte ji, tu divnou melodii,

jak srdce nemá potěšení žádné

a vadne – vadne – až uvadne. –

Madame! poslyšte, vypovím to krátce,

jak na vše zpomínám as jako ze sna.

To byla noc tak nevlídná a děsná,

a jak ubohé dítě ve pohádce

jsem dlouho – dlouho bloudil lesem,

a trní – trní krutě dřelo,

a srdce – srdce krvácelo.

Tak octnul jsem se na rozcestí,

kde kámen šedý, svadlé věnce

pod lípami poutníku věstí,

že chudý hrob to zatracence. –

Snad že jste na ty sladké chvíle zcela

i na místečko milé zapomněla,

že Byrona jste jednou v lásce měla,

že chodili jsme do stinného dolu

a na kameni sedávali spolu.

Však tomu dávno již, a čas vše mění,

a já tu sám teď seděl na kameni,

a lesklá bambitka se na mne smála,

než vy jste dlouho, dlouho prodlévala,

a hlava má tak podivně mi hřála: –

tu ve hlubokém hvozdě padla rána – –

však člověk věru spokojí se z mála,

kus olova a prachu také trochu, –

co víc si přeješ, opuštěný hochu?! –

Po dlouhém čase pak, když jednou z rána

jsem ze sna probudil se v polou jen:

na rozcestí jsem ležel v černé zemi –

chýžečka maličká – šest kolem stěn,

stěn nejmenších to jistě mezi všemi;

šest kolem stěn – chýžečka maličká,

a na střeše zelená travička,

a vůkol ticho jako v hrobě bylo. –

Teď se mi tu již ovšem zalíbilo;

vždyť spravuju své hospodářství malé

a dostatek mám všeho převeliký,

i myšek stádce, broučky hrobaříky.

O přijďte jen a uvidíte krásy

a uslyšíte sbor můj mnohohlasý:

vyť v hudbě výborná jste nade všemi,

mistrně vehrála jste do srdce mi

tu píseň divokou. – O pojďte již,

hlavinku skloňte zde na černý kříž,

vždyť nežádám z těch krásných časů všech –

jen jednu zpomínku a jeden vzdech

a slzu jedinou, jež milou vlahou svou

by ve světničku tichou prodrala se

a po mém srdci aby rozlila se

a zacelila ránu – ránu hlubokou. –

O kéž pak v krásném tomto světě

nám žití krásné znovu zkvěte! –

Zas bloudit budem u potoka v dolu

a z jara radovat se zas jak děti

a nejkrásnější kvítka hledat spolu.

Pak zas vám budu vyprávěti,

jak trpce úpí robi kletí,

jež k temnotě krutými řetězi

až k zoufání upjali vítězi. –

Však přijde čas a otrok, titan spjatý,

prokleje los svůj peklu jenom svatý

a zdrtí porobu a pouta kletá,

jež tyranům v jich hříšná čela vmetá.

Pak svoboda se zastkví v kráse nové,

a z dálky připutují národové

a poznají se v tomto znamení

a poznají i bratry svoje chudé

a poznají, jak byli mámeni.

Pak národ národu zas bratrem bude,

a země zemi sestrou milovanou,

pak srdce lidí svatým ohněm zplanou

a králem nejvyšším pak provolají

ten zákon, k němuž srdce jen se znají,

ten zákon sladký, břemen neznající,

jejž koná člověk s úsměvem ve lící,

ten zákon boží, zákon andělů,

jenž žebráku i pánu stejně vládne,

jenž věčně mlád a nezná stáří vrásky,

ni podplatku, ni nedůvěry žádné:

ten sladký, svatý, boží zákon lásky! –

Madame! pak nové zas nám mládí zkvěte,

a budem jako dřív zas hravé děti:

ty nejsladší vám písně budu pěti,

sladší než andělů modlení věru,

sladší než slavík druži pěje v šeru

a než kdy čtly se v umělecké besedě –

o pojďte, pojďte, sladká paní má! –

Však marně tak jsem volal do večera.

Hle, jahodníci tam se v domov vrací –

s hošíkem malým ze vsi dívčina,

Hošík umouněný jak všichni ze vsi,

leč dívka krásná jako růže vodní,

když první den nad černou hlubinou

v bělounký kališek se rozevila,

až kvítka pohlíží k ní závistivě. –

I vyrůstala chudá ve vsi dívka,

a dvé matiček péči o ní vedlo.

Ta první chudobnou jen košiličkou,

leč druhá matka oděla ji skvostně:

do očí čarovný jí oheň skryla

a milý půvab do důlků na tváři

a v ňadra vlila sladká tajemství,

že hochům čarovala na potkání.

Nejvíc vsak rychtářovu Jeníkovi,

když prvně potkali a usmáli se

a když pak častěji se setkávali,

vždy mileji se usmívali

a vřeleji se líbávali –

syn ze statku a chudá dívčice! – –

Poklekla u kříže a křižem znamená se

pak ručky skládá na košilku bílou,

na ňadra bujná, skroušeně se modlíc:

„Můj bože, ty dobroto přespřílišná:

smiluj se nade mnou, jsemť dívka hříšná! –

ba hříšná mnoho, mám Jeníka ráda,

on večer k nám se do zahrádky vkrádá;

však teď, – o teď již nepřichází více!

mně srdce puká a vadnou mi líce –

můj bože, ty dobroto přespřílišná:

smiluj se nade mnou, jsemť dívka hříšná!“ –

Tu slzí proud jí řine se po tváři,

a vzdech za vzdechem ze ňader se rodí.

Tak dlouho smutno klečí, až hoch malý

pobídne, k domovu by vraceli se:

„pojď, Bětuško, už je tak hrozná tma,

a pozdě je a budem doma biti.“

Odešli a mne zůstal krutý osud,

vždyť vy, madame, jste prodlévala posud.

Já zadumal se do zármutku svého

a myslel na ty chudé jahodáře:

i na hošíka na umouněného,

i na dívčiny očička i tváře.

Já na oba jsem mysleti chtěl stejně –

Madame, odpusťte jedinou mi vinu,

že stalo se mi jako obyčejně,

že mnohem víc jsem myslel na dívčinu. –

Již mladé jitro rdí se v rozednění,

a posud v marném čekám polosnění. –

Však slyš! – Jaký to šum zaznívá z dáli

a rozléhá se po hlubokém lese?

vždy blíž a blíž se temný rachot nese,

vždy blíž, až měsíce srpeček malý

na rychlý vůz svou chladnou záři leje –

a ve voze? – tam paní, krásná paní,

jak slunko ve poledním usmívání. –

Tu náhle vůz se chýlí ze koleje

a bez milosti vrazí do kamene,

jenž nad mým hrobem chudičkým se klene,

a vozka hned: „to aby čert už rohatý!“

vzdychaje na „zlodějskou“ cestu kleje,

a dáma šeptá: „Ach, toť kámen proklatý!“ –

Madame! – Já poznal líbezný váš hlas,

jenž vyrušil mi hrobu mého klid,

a rychle chtěl jsem vůz již zastavit

a prosit vás, byste přec sestoupila

a byste dobrou mi jak dříve byla.

Než běda – běda, vůz již dál uhání,

nade mnou smutný les jak dřív se sklání

a rychlým větrům útrapy mé věstí,

jak krutě tíží osud dvojatý:

že neoplakán tlím tu na rozcestí –

že tlačí mne váš „kámen proklatý.“