NA ROZCESTÍ.

Uvadnou bezy, uvadnou máky,

na konec všechno stejno je,

i kdo spal život, i kdo jej hýřil,

na konec stejně žaluje...

Má drahá, věřte, nevím sám,

proč Vám to thema vykládám.

Zde bezy kvetou, tam kvetou máky,

tam štěstí, zde jen naděje.

A přijde podzim a přijde jeseň,

vášeň i snění zavěje...

A tak tu s Vámi přemítám,

kam se obrátit: sem či tam?

Princeznu jakous princ měl kdys v lásce –

chodili spolu alejí, –

fialky ona trhala jemu,

(on petrklíče trhal jí).

Chodili dlouho, jara i léta,

roky jim v lukách míjely...

Duše to byly groteskní věru.

(l polibků se styděli.)

A když se kdysi (večer to byl už)

vzbudili z toho lásky sna,

sestárl princ, a sestárla ona,

čistá a sladká princezna...

Uvadnou bezy, uvadnou máky,

na konec všechno stejno je,

i kdo žil mnoho, i kdo žil málo,

na život stejně žaluje.....

Stojíme v tvář tu záhadám:

Má drahá, čekám: sem či tam?