Na rozcestí.

Kdys dítě zřel jsem na rozhraní třídy.

Tam stálo plaché, bázlivé a bosé

to dítě nouze, bídy,

jak matce s očí právě ztratilo se.

Po parném dni teď večer zvolna vzrůstal.

To dítě zbylo samo v hlučném davě

a jenom pláč mu zůstal

a se rtů jeho splýval usedavě.

V hlučícím víru povozů, jichž kola

hrčela letem, v lidí šumném spěchu

krok udělalo zpola

a opět zpátky – po matce ni slechu.

A zmatené tím hlukem, tmou i světly,

práskáním bičů, voláním i řečí,

tam stálo, oči hnětly

je slzami uprostřed nebezpečí.

Kol, jak to bývá, dav se kupil valem,

strnulé dítě bylo jeho středem

a v strachu neskonalém

si utíralo slzy v líčku bledém.

„Čí’s?“ ptal se kdos, pláč zavzněl jemu v odvet.

I strážník ptal se zvolna, přišed k tomu

a mlčky, vážně odved’

to bosé dítě, by je vrátil domů...

A za chvíli vše kolejí šlo všední,

dál po ulici ve smíchu a řeči

jak vždycky, ze dne ke dni,

se procházeli šťastní zahaleči.

Až bezradostná řada prvních dní

ti uprchne i naděj poslední,

že rájem pustá země:

ty dítě vzrosteš v muže z jinocha,

snad mnohá žena tebe pokochá

a zulíbá tě jemně.

Snad poznáš stokrát mráz i nemoc, než

z těch hadrů dětských v muže dorosteš,

snad bída tebe zchvátí

a ztýrá hlad... a pak jednoho dne

snad každý tebou v smíchu pohrdne

a v čelo naplvá ti.

Leč dorosteš... ne vědom proč a zač,

však třeba v slávě budeš chodit radš

než v dětském, chudém cáru,

snad ještě tajně schováš mnohý chek

a rozluštíš tak tvrdý oříšek,

jak nežebrá se k stáru...

Však myšlénka-li bude věnem tvým,

štván, tupen, kopán často zoufalstvím

se budeš chvěti v pláči,

snad sobě klásti steré otázky,

proč, běda, proč tím žitím bez lásky

se člověk k hrobu vláčí.

Pak zoufati sám budeš nad sebou,

až pochybnosti v skráň ti zazebou,

zda vystačí ti síla

k té hrozné pouti tmou a bez světla,

tmou, z které dávno víra ulétla,

ta holubička bílá.

Ó pak se zachvíš ztrnulý a něm,

sám, věčně sám, jen se svým geniem,

v nějž víru ztratíš záhy,

ó pak se budeš pochybnostmi chvět,

až opustí tě nadšení i vznět,

jít v konec bludné dráhy.

Pak ptát se budeš do tmy bez echa,

kde jedna jiskra, naděj, útěcha,

v co věřit ještě máme,

kde každý bije pravdu do tváře,

kde vždycky nám o stěny žaláře

se křídlo ducha zláme...

A kopán těmi, jimž jsi sloužit chtěl,

vždy stržen v bláto, když ji povzletěl,

a zrazen, kdes chtěl štěstí,

mráz na prsou a v srdci palnou tíž,

jak malé dítě znovu ocítíš

se v mukách na rozcestí.

Tu hlavu skloníš v smutku, v srdci rmut

a prázdno, teskno, spásy odnikud,

vše lhalo a vše lže ti,

vše: víra v sebe, v jiné, v lásku, cnost,

jež prodá se... Kde tady budoucnost,

jež mírem život světí?

Přes tebe dále půjde světa řád,

dál ptáci zpívat budou, slunce hřát, –

jdi, zabloudilý, z cesty,

lid chce se bavit, zpívat... jeho sluch

bys urazil svým hlasem, v jeho vzruch

čím cizích žalů zvěsty?

Pak v hodině té těžké oči pna

kams do dálky, rád uzříš posupná

dvě křídla těžce vláti...

rád oné vztáhneš obě ruce vstříc,

jež k mroucímu se čelu nachýlíc,

tě matce zemi vrátí.