NA ROZCESTÍ.

Trojí cesta na ladech se sbíhá;

na rozcestí v chudém stromoví

nakřivený, rudý kříž se zdvíhá;

co již uzřel časů, kdož to ví!

Slabý šum a tiché ptačí hlásky

vanou listím, umlkají hned.

Smědé děcko s bělavými vlásky,

dívka, vzhlíží na ten vzdušný svět.

V očkách, na nichž jako krůpěj deště

visí slza, svitlo úsměvem,

když se ptáček zvedl, druhý ještě,

třepajíce křídly se zpěvem.

Vzlétli a zas vpadli v náruč stromu,

hnízdečka kde tichnou ve spánek. –

Nač tu čekáš, dítě? – „Já chci domů!“ –

Pojď již, tmí se, hasne červánek.

Dovedu tě. Kde tvůj domov? – „Nevím!“ –

Nevíš? Cesty tři jdou sem i tam.

Ramenem zdaž pravým, zdali levým

kříž ti ukazuje domů? Kam?

Bloudíš? Proč tak pozdě jsi tu sama?

Čí jsi? Pověz! – „Maminčina jsem.“ –

Jak se jmenuje tvá máti? – „Mama.“ –

Čekáš, pro tebe-li přijde sem? –

„Odnesli ji tam!“ – Svit prstík zlatí

natažený ke hřbitovu v dál. –

Kdož tvůj otec? – „Neměly jsme tati.“ –

Přede mnou jak zjev tu osud stál.

Rudý kříž – a šeré cesty v stínu

k cizím prahům, nikde domova,

děcko bez otce, a v země klínu

osamělá matky pohova...

Vetchý kříž, ten Kristus samá vráska,

dřevo troucheň; s jeho výše však

pne svou náruč věčná, smírná láska.

Proto děcko tam jen zdvíhá zrak.

Čeká, že jak ptáče v klíně stromu

hnízdečko si našlo v úkrytu,

najde sobě též, kam jíti domů –

v srdce lidské, v lokty soucitu.