Na rozchodnou.

Mou duší táhlo dumné snění: –

kraj zmíral tiše v podjeseni,

s mým štěstím táhlo ptactvo v dál...

Tu Tebe, kvítek opozděný,

zavátý z rodné chýže stěny,

Bůh útrpně mi v čelo svál. –

V mé srdce, žitím umučeno,

jež toužilo jít na vždy spat,

zas náhle, jemná, sladká ženo,

z Tvých očí teplý paprsk pad’; –

mé touhy pučí do poupat,

a bědní, zasmušilí dnové

mně v duši kvetou v jaro nové.

A byť i kvetly jenom mžik; –

Ty nevíš, jaké mně kol čela

jsi v mžik ten štěstí rozestřela, –

měj za ně na vždy, na vždy dík!

Hleď, cítím v srdci růži tmavou,

vytrysklou z krve, usmívavou, –

zda krasší najdeš, Bůh jen suď.

V ní rosou chví se, buď tím jista,

Tvá krásná, něžná duše čistá,

ó růži vem – a s bohem buď:

i to mi štěstím, těchou blahou,

že světlou Tvojí stopou drahou

má krváceti bude hruď. – –