Na rozchodnou.

Naposled patřím k vám, mé domky bílé,

naposled žehnám vaše okolí.

Ach stojím krásných tří let na mohyle,

však opět zvedám křídla sokolí.

Výš, výše k slunci! bouří touha v duši,

a: Zpátky, zpátky! za mnou šepce hlas;

tam krásy nekonečnosť duch můj tuší,

a zde bych líbal každý koutek zas.

Co prosněno, co probděno v těch letech!

Jak bouře táhla vášeň nade mnou,

leč duch můj přece zůstal v písní květech,

jich mocí zachráněn byl tajemnou.

A když mi bolesť srdce rvala z těla,

když ústa vězně svíral těžký ston,

když v suchoparu žití duše mřela,

vždy padla rosa písní na záhon.

Zas duch můj svoboden, zas pouta pukla,

jež křídla spínala mu léta tři;

však i ta pouta jemu písně vnukla:

k Vám, přátelé, nechť zpátky popatří.

Pozvolna rodily se v malém kruhu,

jenž útulkem je dařil srdečným,

nuž leťte zpátky, leťte z dálných luhů

k svým zahradníkům dobrým, bezděčným!