NA ROZHRANÍ.

Kdys východ rudou září planul,

jak velká revoluční století,

jak rodící se z ohňů svět.

Na hoře svého žití stanul,

přehlížel zástup zašlých let.

Šla zamyšleně po obzoru

ta dlouhá řada starců znavených,

vrhala k němu černý stín,

tož léta odříkání, vzdorů,

samoty, vzletů, bitev ztracených.

Šly, zacházely bez ohlasu

se dny a plačícími večery

za země ulekaný břeh –

ty drobné krůčky věčna, času,

tik tak jich hodin, vzlyk a spěch.

A náhle viděl: Koně čtyři

s tajemným vozem, koly černými

vyjeli po obzoru za nimi.

Jak hlavice kol divě víří,

jak pláče země mhami ranními.

To smrt má jede, dí a bledne,

když zastavil se za ním krytý vůz.

Kdos vystoup’ – Mlčí duše, mlčí zem –

Vtom slyší smích – Udiven vzhlédne:

Hle, Apollo zde, dvé s ním Mus.