NA ROZHRANÍ DOB.

Když přiblíží se v žití ona chvíle,

kdy na rozhraní dob se cítíš stát,

tu náhle obrazy dnů prchlých milé

se počnou před tvým zrakem otvírat

jak sladká krajina, jež zastřena je

tvých nadějí a tužeb závojem,

kde všechna pohoří a řeky, háje

jsou posvěceny minulosti snem.

Van věcí neznámých kol tebe věje,

když k novým obzorům zrak zvedneš svůj,

a rozdvojena touha tvá se chvěje,

ty kráčíš již, však cosi volá: „Stůj!

O, ještě jednou k nám se obrať zpátky,

svůj zadrž chtivý do neznáma let,

je dlouhé toužení, je život krátký,

ó, stůj, ó, ještě jednou, naposled!“

Tu chtěl bys se již dojat cestou dáti

k vzpomínek svatým místům zpět,

však vítr záhadný již tebe chvátí

a v stranu opačnou tvůj zvrací let.

Tam nová horstva, hle, a nové kraje

již před tebou se šeří v modrou dál,

kde plnější plod v stromů větvích zraje

a šumněj’ letí řeky podél skal,

skutečnost vábněji kde tobě kyne,

než ve snech mládí zdálo se ti snad;

Siréna zpívá, chvíle tvoje plyne,

tož vpřed a nemysli už na návrat!

Však jednou později se opět vrátí

dob minulých to divné kouzlo zas,

van jich ti z neznáma vstříc bude váti,

z mhy zapomnění zazní jejich hlas

a lidé zdiveni se budou ptáti,

proč náhle opouštíš jich družný kruh,

až krokem nezvratným se budeš bráti

do samoty, kam zapudí tě Duch.