Na rozhraní roku 186½.

Po dlouhé duchamorné noci pusté,

když vzešlo světlo krásné dennice

a zaplašilo mlhy dusné, husté –

ožily vlasti luhy, štěpnice:

všech pozemšťanů z hrdel jásající,

slyš! znějí hlasy, zóru vítající;

své oči protivenstvím oslepené

vše třídy rázem si protírají,

a an tak v světla lesk pozírají,

k sobě se řadí v době velebené,

v níž k pokladům svých předků přáno jim se znáti,

v níž znovu mohou dějin slávy zpomínati,

a v šlépěje svých otců velkých vstupujíc

zas mohou pochodeň nést budoucnosti vstříc.

A pochodeň ta národní jest vychování,

když národ sám jest pěstounem své drahé mládi,

kteroužto v pravdy poznání a milování

ku povolání skutkoplodnému uvádí.

K prospěchu té naděje budoucnosti

nám rosa padla na rov národní,

k rozkvětu naší svaté národnosti

nám vzešlo světlo ducha původní;

jak Serafův hlas zavznělo to s výše,

a národ občerstven již volněj dýše,

a v novém žití tlukotu se zmáhá,

ku svému vlastnímu s vřelostí lne,

co dobrého kde vzniká, tam zrak pne,

i, práv svých vědom, jich se, hle, domáhá.

Což platny nám jsou plané různých řečí zvuky,

když nesprostí nás duchovní, tělesné muky?

Jen v jedné řeči každý národ vzdělán jest,

jen v mateřčině může jemu blaho zkvést;

toť oheň, kterýž blahodárně všem vždy svítí,

toť genij tvořivý, jenž národ oživuje,

jenž k zhoubě souseda se nikdy neroznítí –

a toho genija učitel strážcem sluje.

Na sklonku roku toho památného,

v němž blahý v národu zas vznikl ruch,

povznesiž oběť citu posvátného

náš milosti a díky plný duch,

povznesiž oběť k trůnu všehomíra,

kam lidské doufání svůj zrak upírá!

V něm království našeho sídlo slavné

šlo vlasti napřed dobrým příkladem,

vykážíc mluvě české místo dávné

v školách, květoucích obce nákladem;

a jako včely, ku králové v úl jež letí,

měst, vísek hejna za Prahou vidíme spěti,

vše jak by světodějin mocných na návod

ku zřídlu pravdy hnáno bylo o závod.

Tak, bohdá! nedouctví hrana odzvoněna

a převrácenost nebude víc vítěziti,

národní spásy obloha již vyjasněna –

a jasnost tu si nedáme víc zachmuřiti.

Nuž, s libostí hledíce na rok shaslý,

rok nový: „Zdráv jsi došel!“ vítejme;

svým zrakem, jejž jsme dřív jen tužbou pásli,

vítězství nové doby hlídejme!

Jak zlatý nektar křišťálovou číši

ať moudrost plní mláď v paláci, v chýši!

Kýž noví Komenští a Jungmannové

a vzorní Filcíkové v národu

chystají hojnou v školách úrodu,

v níž vyjasní se krásné doby dnové,

kdež blahobyt nám plynout bude z didaktiky,

vedené berlou přirozené methodiky,

a školometství plesnivého suchopar

vloh snahy nebude víc přiváděti v zmar.

Ač dost pelyňku mládeže pěstounům roste,

přec nezleká se břemena duch vlastmilovný,

a v odvaze posvátné, předsudků všech prosté,

blíž k svému cíli kráčí národ úsilovný!