NA ROZHRANÍ.

Na rozhraní dvou věků zřel jsem tebe, ó strome národa mého,

ve vrcholcích tvých hvízdaly, vyly bouřné vichry.

Leč neviklaly kořeny tvými, stál jsi pyšně

a koruna tvá všem bleskům staletí vzdorovala.

Na rozhraní dvou světů stojíš, ó strome žití,

v tvých větvích báje věkovité šumí.

Hvězdy se třpytí v loubí tvém, stříbrným jasem

oblévá tebe noc modrojasná, líbá tě růžové slunce.

Na větvích tvých harfy visí; tisíce včelek

v tvých květech bzučí v červnovém sladkém teple.

A vím, že sekera se nedotkne kmene tvého,

ni času hniloba, ni smutné umírání.

Neb stojíš mezi severem a jihem; severu mraky,

když obrátí se k tobě, jsou zlaceny září jihu.

Ty nejsi domovem v té říši mlh a bojovných bohů,

tvá Dryada je sladká dcera slunce.

Dobrého, smavého slunce. Jenom úsměv její

je bolestný i sladký; neb zří věčný smutek.

A slyší radostné výkřiky, naděje věčné má zelené roucho

a oči kouzelné, radostí dětskou zjiskřené oči.

Na rozhraní zřel jsem tě, ó strome našeho žití,

jak v bouřích a vichřicích znovu zelenáš se.

Kvetoucí, svěží strome, svatyně živá, obětiště,

jež čeká, přijdou-li radostní noví lidé.

Své ruce sepnou v radostném tanci, chorovod lásky

tvou korunou tu zašumí neznámým tichým štěstím.

Neb vykoupení místo je zde, v Evropy středu,

chrám slavný překonání člověka bez srdce, chorého dravce.

Jenž zoufal nad žitím, boháč hladem mroucí,

na rozhraní žil mezi šílenství nocí a světlem lásky.

Pod korunou tvou našel sebe, našel i laskavou matku zemi,

s níž srostl cevami všemi, žije jen mízou její.

Můj strome lidu mého, nevyrostl’s,

spíš vyvřel’s z dobrotivé země na rozhraní.

Té země, kde síly bytosti lidské, Evropy duše

v koruně šumí tvé, ó strome můj na rozhraní věků!