NA ROZLOUČENÍ.

Ne ne! Víc nikdo nespojí,

co čas a osud rozdvojí,

my nesejdem’ se více!

A jestli někdy po letech

se spatřit’ dá nám žití spěch,

jak písmo v hrobních kamenech

již budou naše líce.

Co sliboval ti mladý věk,

to vyrvi ze svých vzpomínek,

to lži jen byly klamné.

A je-li dosud jaký cit

v tvém dobrém srdci pro mne skryt,

hleď navěky ho utajit

a nemysli víc na mne!

Jeť elegií život ten,

jíž nápěvem je vzdech a sten,

jež psána hrobu slohem.

V ní jako hračka bezcenným

je srdce se vším citem svým,

v ní s prvým ruky stisknutím

si všecko dává s Bohem!