NA ROZLOUČENOU.

S Bohem buď!

Duši zklamala jsi věrnou –

Odpouštím ti zradu černou.

Zrušila jsi snů mých nebe –

Ach, a přece žehnám tebe!

Bolu jsi se smála mému –

Bůh to odpusť srdci tvému!

Víc nebudeš se mi smáti,

Nechci žal ti déle lkáti.

Srdce! ráj jsi chtělo míti –

Zde na zemi nemůž’ býti.

Pomni jen!

Když jsem ještě žil v mém ráji,

Znal jsem místa v sadě, v háji,

Stinné loubí, tiché křoví,

Kde jsi šeptavými slovy

Hvězdám lásku přisahala.

Děvo, hvězdičkám jsi lkala –

Jim chci hořký žal svůj lkáti,

Ony budou ještě znáti

Slova krásná zrady tvoje;

Jim ponesu vzdechy svoje.

Děvo má!

Ach, ty jsi mi všecko dala,

Všecko ale zase vzala!

Od tě jsem měl lásky nebe –

Teď i bol chci vzít od tebe.

Ať i zašly blaha světy,

Ať mi zvadly všecky květy:

Něco přec mi láska nechá,

A to má být moje těcha –

Krásné věnce z mého máje,

Připomínky na mé ráje.

Často mi,

Jak v ohlase staré zpěvy,

Jako měst ztopených zjevy,

Vstanou v duši tito dnové –

Čárné minulosti snové.

Ah, a, děvo, takto sníti,

Toť jest víc než pouze žíti!

Vždyť jsem dal za toto zdání

Blaha ples a radování,

A za krůpěj slasti – moře

Hrozného mně dáno hoře.