NA RUBU ŽENSKÉHO PORTRETU.

Mé oči hledí někam do daleka.

Ni časem, místem, ani pomyslem

ta vzdálenost. Jen tím, kterak se leká

tvá mužnost počinu, když do nich zří.

Mně tváří v tvář, a paže své-li rozpneš,

tajemno hmatáš, které vysílám.

Kdybys je pocítil, svůj kořen podtneš

a zahyneš – nepoznav tajemství.

Jen vnější krásno znáš, co k tobě plyne,

v ně všechen hleď, až libost unavíš.

Mé daleko je v blízku tvém, leč, plynné,

tvým srdcem projde, aniž o tom víš.