Na Růžovci. (I.)

Červnové noci se nehybným vzduchem

sténavě rozhoupal poplašný zvon.

Jaký to v městečku náhle je shon!

Ulice plní se nezvyklým ruchem,

se všech stran slyšeti zmatené hlasy,

zoufalé výkřiky žen a pláč dětí,

z prvního spánku jež procitly asi;

chvílemi městečkem úprkem letí

divoké spřežení zpocených koní,

o tvrdou dlažbu jich podkovy zvoní,

za nimi stříkačka dunící temně,

jako když hromem se otřásá země;

v rudou se záplavu obloha noří –

prádelna hoří!

Prádelna hoří... To krutá je zvěst,

při níž se do duše zachvěli mnozí;

co jich teď bez práce – bez chleba jest,

bída a zoufalství ubohým hrozí!

Továrna tone již v plamenů moři.

Oheň se po střeše vine a točí,

a když se s praskotem krovy již boří,

na střechu sousední vesele skočí,

brzy se zvolna jen hádětem plazí,

dlouhými rudými jazyky líže

mohutné železné okenní mříže,

hned zas déšť jisker si do výše hází,

hned jak saň báječná ohonem šlehá,

potom zas na malou chvilku si lehá,

jako když šelma se ke skoku chystá...

kam ta se vrhne, tam záhuba jistá.

Zástupy diváků trnou a žasnou,

bez hnutí každý, jak přikován k zemi,

bez slova hledí dav příšerně němý

na tu hru plamenů hroznou i krásnou,

zatím co v potu se klopotí druzí,

zuřivý živel by zbavili síly.

Nadarmo! Marně vod spousty se lily,

za každou vteřinou vzrůstaly hrůzy;

plamen se šíří a šlehá vždy výše,

na chudé, skrčené dělnické chýše

s hůry si posměšně jiskrami svítí.

Chvílemi ozve se v tichu tom hluchém

hromová rána, jež otřese vzduchem:

to když se klenutí se stroji řítí.

Více však, nežli jich hromný pád k zemi,

zoufalý výkřik teď zatřásl všemi:

„Pomoc! Mé dítě je v plamenech – zhyne!“

Kolkolem ticho. Zrak každý se šine

na domek vrátného nizoučký, malý,

v dým jenž se dusivý celičký halí.

Náhle však zástupem prodral se muž

postavy štíhlé, všem neznámý, cizí,

a než kdo nadál se, cizinec už

v domečku stojícím v plamenech mizí.

Trapná to chvíle! Lid zatajil dech,

jednu zřít otázku ve zraku všech:

Zdali se cizinec navrátí asi? –

Trapná to chvíle a konce jí není – – –

Slyš, teď se jásavé ozvaly hlasy,

mrtvé dřív ticho teď v bouři se mění:

cizinec – v náruči děvčátko mladé –

oknem teď vyskočil; matce, jež plesá,

dcerušku zlekanou na lokty klade,

sám pak týž okamžik ve mdlobu klesá.

Procitnuv z mrákoty, marně se snaží

povstati se země, kde leží v prachu,

rychle pak táže se v úzkosti, strachu

na tu, již plamenům vyrval svou paží;

a když mu řekli, že dívenka zdráva,

spokojen z hluboka oddechl sobě,

usmál se lehce – a v nové zas mdlobě

do prachu krásná mu poklesla hlava. –

Tak statkář Záleský, muž v plné síle,

dnes upomínky ve své mysli spřádá.

Rok osmý prošel od oné již chvíle,

co dívenka jím zachráněna mladá,

však Záleský zří dosud v mysli všecko:

jak dýmem zpit se prodral do světničky,

kde na postýlce s přivřenými víčky

jak anděl krásné spočívalo děcko,

kdy vůkol plamen smrt a zkázu šířil;

stál chvilku jako zmámen, potom ruče

se vzchopil, dívenku vzal do náruče

a ke vchodu s ní hořícímu mířil.

Svůj odvážný pak draho zplatil čin,

zlá na lůžko jej nemoc upoutala;

jím zachráněná Bohuslava malá

jej ošetřujíc – druhý jeho stín –

dni, noci celé kolem něho byla

a něžností svou tak jej okouzlila,

že na její jen úsměv, slovo čekal

a pokaždé se v bázni o ni lekal,

když odešla a hned se nevracela...

Teď vzpomíná, jak bytost jeho celá

se chvěla rozkoší a sladkou touhou,

když z města, kde byl vězněn dobu dlouhou,

si po prvé zas vyšel do pole

a vedle něho malá Bohuslava;

déšť ustal před chvílí a svěží tráva

tak voněla a štíhlé topole,

jež jindy stojí jako strážci přísní,

tak milostnou se rozšuměly písní

a nejstarší z nich tak se natřásal,

že Záleský div blahem nejásal.

A když pak obrátil se k dívce krásné,

zřel přírody v ní obraz: její zrak

tak čistý jako nebe modrojasné,

líc růží nach i bělost v sobě chová,

dech její dechem lučních květů voní,

a promluví-li, hlásek stříbrem zvoní,

jak z hrdélka by dral se skřivánkova.

Již tenkrát cítil, jakés kouzlo nové

že připoutává k dívence jej této,

jež desáté se na svět smála léto,

však nevěděl, jak kouzlo ono slově;

až teprve, když nových nabyv sil

se s městečkem zas musil rozloučiti,

ach, teprv tenkrát jasně pocítil,

že bez toho mu děcka nelze žíti.

Ač vzdálen od ní na svém sídlil statku,

přec o její se staral vychování,

a nelítostná smrt když z nenadání

jí uchvátila milovanou matku,

byl jeho dům též jejím domovem.

Rok míjel po roce a statkář stále

víc ovládán byl láskou k dívce malé,

však dosud cit ten tajil v nitru svém.

Čas míjel dál, až nadešla zlá chvíle,

jíž Záleský se vždycky strachoval;

tak často jeho bratr z Moskvy bílé

k své dceři sličnou Bohuslavu zval,

že nebylo lze odpírati déle.

Bol hořký v duši, odstín jeho v čele

a slzu v oku – bledá Bohuslava

tak dobrodinci svému „s Bohem“ dává,

Muž, jenž tak dlouho tlumil vřelý cit,

v tu chvíli podlehl a dívku v náruč chyt,

ji na vlasy i na rty vřele líbá.

„Zda zůstaneš mi věrna?“ – V odpověď

se dívka rychle k jeho ruce shýbá,

k níž dopadla též horká slza teď – – –

Ach, bylo smutno v Záleského dvoře,

jenž ode dávna Růžovcem je zván!

Vždy vesel býval dříve jeho pán,

teď v smutném zraku jevil stopy hoře,

a když se usmál, jak by slzy dusil.

Ba mnoho – mnoho statkář hoře zkusil,

když bez cíle dni celé bloudil polem

a dívenky své volal jméno sladké;

ba často velkým překonán jsa bolem

v pláč vypukne, jenž na chvíle jen krátké

žal umírní... Než někdy přece mizí

mu s tváří bol a zář mu svitne blaha:

to pokaždé, když z dálné země cizí

list dostane, jejž psala ruka drahá.

Což pokaždé zrak radostí mu blyskne,

jak vřele drahý lístek na rty tiskne,

jak vpíjí zrakem všecka drahá slova,

jak znova líbá a zas čte je znova! –

Již po druhé květ stromy obalil

a po druhé se stráně zelenaly,

když Bohuslava vracela se z dáli.

To v Růžovci den slavný tenkrát byl!

Dvůr celý hojně ozdoben byl chvojí,

vchod hlavní krášlil z mechu nápis velký

a před něj čeleď ve svátečním kroji

šla uvítat své příští velitelky.

Již dávno krajem roznesla se zpráva,

že v brzké době krásná Bohuslava

se chotí svého dobrodince stane.

Své snoubence pán dvora jede vstříc,

krev rychleji mu proudí, září líc

a zrak mu touhou nedočkavou plane...

A když pak rychlík stanul ve stanici

a Záleský svou Bohuslavu zočil,

byl zmaten krásou dívky růžolící,

že závratně se celý svět s ním točil;

vždyť poupě – děcko poslal v cizí svět –

a vrací se mu žena – plný květ! –

Teď přes měsíc už sličná Bohuslava

je ženou jeho, splněn dávný sen;

než k úplnému štěstí přece jen

se něčeho mu ještě nedostává.

Jeť Bohuslava jako plachá laň;

když s mužem svým je sama, jako dítě

vždy k zemi klopí oči rozpačitě,

a upře-li je přece někdy naň,

ni stopy v nich už po tom teplém jase,

jímž sálaly, než na Rus odjela;

i v řeči se mu zdá být nesmělá

a často cítit chvění v jejím hlase.

To lhostejno též Záleskému není,

než zhusta v oko slzu vžene jemu,

že Bohuslava v tichém oslovení

vždy slůvku „ty“ se vyhne důvěrnému.

Však těší se, že změnu snad už brzy

čas přinese, jenž všecky rány hojí,

co rozloučeno zlobou, láskou pojí,

a hladí vrásky, s tváří stírá slzy.

Snad mladá žena neví o tom ani,

jak Záleského bolí chladnost její,

snad dívčí stud jí mocně dosud brání,

by chovala se k němu důvěrněji. – –

Tak uvažoval statkář. Pak vstal s místa,

svůj stolek otevřel a oko vlahé

se zadívalo na klenoty drahé,

jež milé svojí žínce darem chystá.

Čas vánoční se blíží; málo jen –

a rozbřeskne se svatý, štědrý den.