Na Růžovci. (II.)

Štědrý den! – Dvě tato slova krátká

v sluch mi zvoní jako hudba sladká,

mocným kouzlem působí v mou duši;

rázem upomínky přiletí

ke mně – velikému dítěti,

jako známí hlásí se a buší

perutěmi svými na mé skráně,

že se oči přivírají maně,

aby v mysli na několik chvil

čarovný se obraz uchytil – – –

Pláň i stráň se přes noc proměnily:

měkkounký je přikryl snížek bílý,

drahokamy po nich rozsypal.

A což v lesích stal se zázrak pravý!

Zatím co sbor sosen klidně spal,

do jedné je všecky snížek hravý

ve vánoční stromky změnil rázem;

div a úžas letí po všem lese,

každý stromek hlavou vrtí, třese,

až se dárky něžné sypou na zem.

Na sněhu, jenž zavál každou cestu,

stopy svoje zůstavuje pouze

stařena, již přivedla sem nouze,

suchého by nalámala klestu.

Večerní se šero snáší tiše

na kraj, který mírem svatým dýše;

zdá se, jak by nad tím božím světem

anděl lásky křídla rozepial,

úsměvem by svým a sladkým retem

s čela plašil stíny, z duší žal.

V ulicích, jež pomalu se ztměly,

záhy denní utichl dnes ruch;

zřídka jen se chodec osamělý

jimi mihne; jenom zřídka v sluch

rolniček tu zavzní ladný smích:

po umrzlém sněhu jako střela

letí sáně lehké; tušíš v nich

hosta z daleka, jejž touha vřelá

nese v rodné město – v den tak svatý

chce být hostem rodné svojí chaty.

Do hustého večerního šera

náhle jasná záře rozlila se:

v četných oknech v nevýslovné kráse

světélka teď zableskla se sterá...

Vidím v duchu výjev z dávné doby:

ve vyhřáté jizbě stromek stojí,

svíčky jej a cukrovinky zdobí,

řetězy se zlaté táhnou chvojí,

která lesní vůní dýše sladce.

Kolem stromku děti smavých tváří,

ve blankytných očkách s jasnou září,

ve zraku jež blažené se matce

obráží. Teď dobrý otec, chýle

pod stromeček hlavu, podle jmen,

jimiž každý dárek označen,

poděluje všecky svoje milé.

V nelíčeném, blahém podivení

šeptají rty všecky slova díků;

marně bys v tom krásném okamžiku

hledal oka, v kterém slzy není – –

Růžovec už pamatoval dosti

– střechy jeho zdobil starý mech –,

ale nikdy ještě ve svých zdech

nezřel věru tolik vzácných hostí,

co jich letos štědrý svedl den.

Prostorný je pokoj naplněn

Záleského přáteli, již sami

životem jdou – bez milené druže,

k nim pak jako lepé, vonné růže

v úborech se vkusných řadí dámy,

hostitelky mladé přítelkyně,

z nichž tak mnohá do hodovní síně

s válečným šla plánem v krásné hlavě,

s jistotou, že zdaří se jí hravě

dnešní večer k sobě připoutati

toho, jemuž vzdechy její platí.

Skvostnou večeři, jež umění

kuchařského slávu hlučně hlásá,

vtip a hovor živý koření.

Záleský dnes v duchu blahem jásá,

po dlouhé že době vidí zase

na tváři své sličné Bohuslavy

teplý úsměv, čtveračivý, hravý,

který její vzácné, luzné kráse

kouzla dodává, jež poutem víže

toho, kdo se zahledí v něj blíže.

Hostitelky dbalá povinností

prodlí chvilku u každého z hostí,

vlídné slovo s každým pohovoří,

polibkem tu družku vítá vřelým,

jinde slyší s líčkem uzardělým

pánův poklony, již se jí dvoří.

Nejvíce však času věnovala

výmluvnému svému sousedovi,

kterého již z bílé Moskvy znala;

vřelými a nadšenými slovy

Drahošovský inženýr jí líčí

svoje dojmy s cesty po Kavkazu

plném roklí, propastí a srázů,

mezi nimiž svoji trpasličí

malomoc a nízkost člověk cítí;

o plavbě pak mořem vypravuje,

do plachet kdy vichr divý duje,

v boky lodní šlehá vlnobití;

po stepi dál posluchačku širé

vede v žírné Ukrajiny nivy,

šeptaje jí dumky nápěv tklivý.

„Děkuji Vám, pane inženýre!“

slyšet nyní paní Bohuslavu.

„Ale ještě přiznejte se jen,

která z lepých ukrajinských žen

svojí krásou popletla Vám hlavu.“

„„Žádná – věřte – milostivá paní;

srdce své jsem ztratil jinde – blíž – –““

inženýr jí odvětil – a již

snivý jeho pohled utkvěl na ní

a pak čelo pokleslo mu v dlaně;

paní klopí oči polekaně.

Domácí pán zatím do salonku

vedlejšího zmizel; v krátké době

zavzněl odtud sladký hlahol zvonku,

rozlétla se dveří křídla obě,

obrázek se krásný zjevil hostem:

na podstavci pozlaceném ční

přerozkošný stromek vánoční,

mnohým třpytným ověšen je skvostem,

nesčíslné barevné jej svíčky

osvětlují, místy na větvičky

zachytil se cedru zlatý plod,

oranže a datle jinde visí,

nejvyšší pak stromku toho bod

ozařuje hvězda, jaká kdysi

krále vedla k jeslím v chudé stáji.

Pod stromečkem darů jako v báji,

bez dárku ni jeden není host;

z cukru srdce, kolíbičky s děcky

způsobily mnohou veselost.

Údivem však naplnila všecky

šperku nádhera, jejž drahé ženě

pod stromek dal manžel milující.

Bohuslava vzkřikla překvapeně,

radosti zář zableskla jí v líci,

hedvábné když pouzdro otevřela

a v něm klenot bájné krásy zřela:

náramky a jehly, diadémy

žhavých jisker srší miliony,

barvami jež duhy hrají všemi.

Mladá krasavice skvosty ony

zrakem hltá; a když naposledy

odvrátila od nich zpité hledy,

Drahošovského se inženýra

s nimi setkal zanícený zrak,

z něhož na ni netajeně zírá

vášeň plamenná a divá tak,

že se k šperku kloní rozpačitě,

aby toho oka neviděla,

před kterým teď v úzkosti se chvěla

a jež zdá se volat: Miluji Tě! – – –

S dárky svými po malé se chvíli

do jídelny hosté navrátili,

aby zasedli si ke kartám.

V salonku zbyl Záleský, jenž sám

na vánočním stromku snášel světla.

Statkář dnes je nejšťastnější z lidí;

dosud v duchu červánky ty vidí,

jimiž líčka Bohuslavě zkvetla,

dosud slyší výkřik úžasu,

jejž jí pestré vynutily blesky

šperku, na němž září granát český

vedle démantu a topasu.

Náhle v nitru blaženého muže

nezkrotná se touha probudila,

ramena by žínce zlíbal bílá,

kypré rty a tváří vábné růže,

aby na prsa mu rozbouřená

klesla posléz milovaná žena,

která dosud náruči se jeho

vyhýbala – – – – – A již láskou hnán

k Bohuslavě chvátá dvora pán,

před chvílí jež do pokoje svého

odešla, by v skřínce ebenové

ukryla své vzácné skvosty nové.

V chvatném spěchu ani nepostihl,

přes chodbu jak muže stín se mihl

a pak zmizel okna ve výklenku.

Do komnaty vkusné statkář vkročil,

u dveří však stanul, sotva zočil

na divaně milovanou ženku,

ponořenou v němé zadumání,

z kterého jí neprobudil ani

jeho příchod; po špičkách pak tiše

k pohovce se bere blíž a blíž, –

zase chvilku stojí, sotva dýše –

znova vykročil – a nyní již

na rámě své žínky klade ruku.

Vzchopila se: „Co tu, pane, chcete?“

„„Cože chci? Aj, Tebe, drahý květe!

Nemohl jsem déle srdce tluku

odolati – – Nuže, ženo drahá,

sem v mou náruč!““ – A jak vášní zpilý.

chvějnou rukou po tom květu sahá.

Ale prudce zpět jej odstrčily

bílé ruce krásné jeho ženy,

že až ke stěně se zapotácel.

Oči vytřeštil muž poděšený,

nejistým se krokem k ženě vracel,

hoře touhou po náruči její.

Ale nyní ještě rozhodněji

krásná žena jako ku obraně

proti němu zdvihla obě dlaně,

rozhorlením zachvěl se jí hlas:

„Zpátky, pane!“ – –

Jako když se v lese

před bouří dub do kořene třese,

Záleský se na všem těle třás’.

„„Bohuslavo! – probůh! – smilování!““

Sepial ruce, koleno své sklání

před ženou. „„Ó, viď, žes jenom se mnou

žertovala? Víš, jak mám Tě rád;

a Ty také miluješ mne snad““ – –

Úsměch tváří přeletěl jí jemnou.

„Rci, že miluješ mne““ – – – „Nemiluji!“ –

Trapné ticho, – jenom statkářovi

hučí v hlavě, jak když vichry dují

do střechy a zaléhají v krovy.

Pomalu se vzpřímil, na smrt bled,

zimničně se jemu chvěje ret,

pracně však jen vyřkl: „„Opětuj!““ –

Krásná žena chladný pohled svůj

upřela naň: „Nemiluji Vás!“ –

Zachytil se stolu. Tupým okem,

v kterém náhle všecek život zhas’,

na zemi tkvěl dlouho; vratkým krokem

ke dveřím se potom potácel – – – –

K společnosti paní Bohuslava

vrátila se svěží, usměvavá;

jenom Záleský se nevracel,

omluviv se náhlou churavostí.

Při té zprávě divně mnozí z hostí

usmáli se, jak by nevěřili – – –

A když v svaté půlnoční se chvíli

ve městečku – kdesi v temné dáli

všecky zvony hlasně rozjásaly

zvěstujíce narození Boží,

Záleský se vztyčil na svém loži,

mocně tepna bušila mu v skráni;

a když ztichly zvony dunící,

v statkářově temné ložnici

ozvalo se křečovité štkání – – –