Na Růžovci. (III.)

Sluneční se světlo proudem lilo

do ložnice paní Bohuslavy,

zprvu lehce jen se sličné hlavy

dotklo, bílé čelo políbilo,

na oči pak paprsk jeden vřelý

zabloudil, že hned se otevřely.

V mysli se jí kmitla upomínka

na minulý večer; krásná žínka

ruku vztáhla ke stolku, kde leží

podobizna muže – od večera

její majetek. Nach líce svěží

polil jí, když zřela hlavu, která

snivě před ní klonila se v dlaň;

a jak kdyby na obrázku tady

náhle ožil Drahošovský mladý,

krásná žena sladce mluví naň,

jmenuje ho Jindřichem svým drahým,

líbá jej a tiskne k ňadrům nahým. –

Drahošovský dnes měl tvrdé spaní,

a když plný probudil ho den,

pomalu se rozpomínal jen

na včerejší kvas a sličnou paní.

Divný teď mu úsměv zkřivil líce;

tomu dávno uvykl již sice,

sladkými že slovy přemožena

v náruč klesla nejedna mu žena,

toho však se přece nenadál,

u této že holubičky bílé

smělého tak záhy dojde cíle,

který se mu nedostupným zdál. –

Záleský noc probděl v hrozné muce;

chvílemi si vlasy trhal s hlavy,

propukal v pláč hořký, usedavý,

k modlitbě pak zase spínal ruce,

ale ze rtů, jež se chvěly v křeči,

jedinké se nevydralo slovo,

občas jenom těžké vzdechy svědčí,

jak je velké hoře statkářovo.

K ránu posléz uštván, vysílen

klesl v tupou, čirou resignaci;

v duši jeho rozervanou jen

myšlenka se jedna stále vrací:

Ženat jsi a přece – bez ženy!

Netušil’s, že láska, poupě vnadné,

ve tvých ňadrech již tak záhy zvadne.

Aj, což zvadla? Jdižiž, šílený!

Kdyby ta, jež před časem tě krátkým

odkopla jak prašivého psa,

jediným tě úsměvem svým sladkým

obdařila: radostí zpit jsa

do ohně bys pro ni skočil rád.

Do ohně? Ó, proč jsi před léty

plamenům ji vyrval! Nyní snad

šťasten byl bys – – – Den ten prokletý! –

Ustaň, brachu, šílenství tě chvátí!

Mněl jsi snad, že dívka nezkušená

z vděčnosti tvou lásku láskou splatí?

Za kus chleba srdce – velká cena!

Čím jsi probůh! chtěl ji okouzliti?

Vráskami snad, jež ti brázdí čelo?

Vlasem, jenž se jinovatkou třpytí?

Duchem snad? – Ó, bloude! Krásné tělo

platí víc než nejskvělejší duch!

Zapomněl’s, jak věkem lišíte se,

nevíš už, že nejsladčeji v sluch

zvoní hlas, jenž líčeným se třese

pohnutím, zrak lehce zamlžený

že si hravě získá srdce ženy.

Vidíš, brachu, pouhá komedie

stačí těm, jimž na rty loudí smích

srdce, které opravdově bije – – –

Od té doby příšerně byl tich

starý dvůr, v němž veselost dřív stálá;

jarých jindy hochů, bujných děv

umlkal teď zvolna žert a zpěv,

ústa jak by mluviti se bála

ve chvíli, kdy bledý dvora pán

po polích se vláčí zadumán.

Záleský teď všechen téměř čas

venku tráví, nejkrutější mráz

nezdrží ho ve dvoře, kde zdá se

hořeti mu půda pod nohama.

Co chce v polích ? Zda se koří kráse

přírody, jež se jak vzácná dáma

krásí duhou drahokamů všech?

Poutá jeho zraky pláštík sněžný,

který s bílých ramen Zimy-kněžny

vnadně splývá v četných záhybech?

Kde jen hledat na to odpovědi?

Zdá se, že ni stínu zimní krásy,

jíž se k němu příroda teď hlásí,

nezří Záleský, ač na ni hledí.

Dobře pro něj, že tak slep a hluch,

o útrpných čeledi že neví

pohledech, že kletba jemu v sluch

nezaléhá, jež se hlasně jeví

v soudě lidu o té, která sluje

jeho chotí. V tomto lidu prostém

dávno mnohá pověst přeskakuje,

že pan inženýr teď častým hostem

v komnatách je paní Bohuslavy;

to pak nejde do jejich jim hlavy,

že jich pán, jenž byl jim přece znám

přímou myslí svou a zmužilostí,

nezbaví se dotěravých hostí – – –

Záleský teď žije sám a sám,

od večera osudného bydle

v nejsmutnějším domu svého křídle.

Pokojík jen malý dostačí

velikému tomu boháči,

který teď je chudší nad žebráka.

Z přátel žádného sem nepřiláká

obydlí to chudé s věčným tichem.

Za to nyní často v pozdním čase

mladé paní salon ozývá se

hlučným hovorem a bujným smíchem.