Na Růžovci. (IV.)

Dech jihu teplý zavál v naše kraje

a přivezl nám pěvce opeřené.

Sníh pod polibky slunce rychle taje,

s hor bystřina se mnohá skokem žene

a rozlévá se v šíré údolí.

Zrak zdivený se v jasnou zeleň vpíjí,

sluch opájí se sladkou melodií,

s níž třepetá se skřivan nad poli.

Stráň prvními již dýše fialkami,

k nim koleno se shýbá dítěte,

les usmívá se jako starý známý

a zdá se, že nám kyne: Vejděte!

Kam zaletí zrak v čistém vzduchu vlahém,

vše usmívá se rozkoší a blahem.

Té krásy nezří Záleský, jenž tráví

dnes delší dobu ve svém pokojíku,

kde očekává šafářovy zprávy.

Zřel ke dveřím a pozoroval kliku,

kdy pohne se. Když marně čekal chvíli,

vzal knihu jakous, do ní ponořily

se jeho zraky, aniž by však četly.

Dnes statkářovou myslí zachmuřenou

zas upomínky zašlých časů létly...

Půl léta tomu dnes, co jeho ženou

se Bohuslava stala; od té doby

co nadějí a snů mu kleslo v hroby!

Šel v nový život s jasným, smavým okem,

svět byl mu rájem, o němž sníval rád;

než v ráj ten brzy připlazil se had,

květ něžný urván vetřelým mu sokem.

Chtěl vykonati mnohé velké činy,

hrad nejeden si mysl stavěla;

leč přišla bouř – a stavba přesmělá

se rozsypala v smutné rozvaliny.

Kde rozkošné chtěl sady vykouzliti,

je holá poušť – a noha jeho kráčí

jen po kamení holém, po bodláčí,

kde zraky mělo vábit pestré kvítí – –

Teď vrzly dvéře. Statkář zdvihl hlavu,

však již se prudce vzchopil se stolice,

když u dveří zřel státi – Bohuslavu.

Zde stojí jako socha. Svěží líce

jí pobledla, ač nepozbyla krásy,

a slza tíží hedvábné jí řasy.

Tak chvíli stáli oba nepohnutě,

až zasténala žena: „Slitování!

Jsem za svůj hřích už potrestána krutě –“

A zmlkla. Statkář nepozdvihl ani

svých očí, které tkvěly na podlaze.

Jen okamžik – a žena před ním klečí:

„Ó milost, pane! Čin svůj příliš draze

jsem zaplatila, nad něj trest je větší –“

Jí další slova slzy udusily.

Zrak na ni upřel za nějakou chvíli,

pak „Vstaňte, paní!“ něžně promluvil.

Ston odvětil mu hluboký a kvil:

„Ó, nechtě jen mne klečet u svých nohou

a přejte slzám mým, ať téci mohou,

vždyť netušíte, jak jsem klesla v hříchu.“

Zas umlkla a ve hlubokém tichu

jen tlukot svého srdce slyšeli.

Teď hlasem sotva slyšitelným děla:

„Můj dobrodinče, otče – příteli!

Chci vyznat se, ač bytost moje celá

se tomu vzpírá, jaká hrozná tíž

mou kruší mysl.“ Na chvilku jen krátkou

se odmlčela, sklonila se níž,

dvě krátká slova vydechla: „Jsem matkou!“

Jak kdyby blesk byl vedle něho sjel,

muž couvl zděšen; potom stáhl brvy

a sevřel rty, až zalily se krví.

Hlas ženy klečící se dále chvěl:

„Ne pro sebe tu za milost vás prosím,

leč pro dítě, jež pod svým srdcem nosím.

To ubožátko, dosud nezrozené,

přec nijak nemůž’ za své matky vinu;

já bez reptání v bídě třeba zhynu,

jen když se nad ním duha míru sklene.

Chci poslední zde v domě služkou býti,

chci pracovat a v chlévě bydleti,

jen buďte otcem mému dítěti

a nestihněte kletbou jeho žití!“ – – –

Stál Záleský jak v kámen proměněný,

svůj odvrátil zrak od nevěrné ženy,

jež klečí tu jak anděl, který klesl,

jak hleděla by do propasti temné;

vzlyk tlumený se mrtvým tichem nesl...

Teď zalkal statkář: „Probůh, opusťte mne!“

A mlčky žena – květ ten uvadlý –

se zdvihla se země a tiše zcela

jak přelud pouhý z pokoje se chvěla.

A když už za ní dvéře zapadly,

vzkřik’ Záleský jak sokol postřelený,

své nehty zaryl do té chladné stěny

a v zoufalém se pláči svezl na zem.

Tak ležícího matky pod obrazem

jej našel šafář, stříbrovlasý kmet,

jenž na Růžovci byl už mnoho let

a pána svého na klíně kdys choval.

Když ze mdloby se statkář vzpamatoval,

v les vyšel si, by duši vrátil klid.

Šel jako ve snách, jako hořem zpit

a bez oddechu křížem prošel les,

až octnul se zas jeho na pokraji,

kde do mladičké trávy zemdlen kles’.

Svou píseň věčnou stromy šepotají

mu nad hlavou, však neslyší jí muž,

jenž opírá svou hlavu chvějnou dlaní.

Den pokročil a rudé slunce už

se za vrcholky modrých lesů sklání...

Z dum Záleského náhle probudil

křik ptáčků dvou, již v živé jakés hádce

svá hrdla ze všech napínali sil;

než spor ten jejich trval jenom krátce

a brzy zase ptáčci usmíření

se zdvihli s jásotem a dali v let.

Ten výjev malý v skutečný jej svět

zas obrátil; ach, proč jen takto není

i v lidském žití, kde je tolik sporů,

však mír a shoda řídký, vzácný zjev?!

Zda sám je lepší v hněvném lidstva sboru?

Hle, dosud se v něm bouří, pění krev,

když vzpomene si, jaká zpověď hrozná

z úst kleslé ženy zněla v jeho sluch.

Proč k nářkům jejím zoufalým byl hluch?

Vždyť hříšník, jenž svůj bídný život pozná,

náš budí soucit; on však v hněvu novém

ni jediným té nepotěšil slovem,

jež před ním se dnes chvěla jako třtina,

ba zapomněti na ni jen se snaží.

Proč nezdvihl jí pomocnou svou paží?

Ne, ne! Je příliš těžká její vina,

tak těžká, že jí nelze odpustiti.

Že nelze? Jaké bude její žití,

když vyžene ji ode svého prahu?

A její dítě? Styď se, styď se, vrahu!

Proč zhubiti chceš nevinné to robě?

Čím zhřešilo? Čím zasloužilo trest?

Nuž, vzpamatuj se, čas kdy ještě jest,

a dítko s jeho matkou vezmi k sobě!

Buď vlídným otcem tomu andílkovi,

jejž samo nebe posílá ti snad,

by úsměvem svým sladkým život nový

ti kouzlil, plný půvabu a vnad – – – –

Roj myšlenek se k letu zdvihl náhle,

když z městečka teď zvonů zvuky táhlé

se ozvaly a ku modlitbě zvaly.

V kraj zadíval se statkář. – Jaká krása!

Ač pomalu již v šerý závoj halí

se příroda, přec usmívá se, jásá:

i šeptem listí, trávy ševelem,

jenž podobá se tlumenému pění,

i vůní, kterou vydychuje zem,

i šumem vln, jež skáčou přes kamení.

A Bůh ví, jak se stalo: v téže chvíli

se Záleskému oči zarosily;

pak zvolna vstal a od šumného lesa

se vracel domů. Proč byl hluchý dříve,

dnes jasně slyší: kterak všecko plesá,

jak vzduchem táhnou melodie snivé

a tklivé tak, že s duše tíha padá

a do očí se horká slza vkrádá...

Byl večer, do dvorních když vcházel vrat.

Tak napadlo ho maně, kolikrát

čas poslední jen nerad vcházel tudy,

kdy doma chlad jej pustý přivítal.

Oč jinak dnes! Toť jak by všecek žal

kýs vítr odnesl a zavál trudy!

Dnes nezaměřil obvyklým už směrem,

kde v domu koutku opuštěném, šerém

je chudý jeho pokojíček skryt,

než po schodech se k tomu křídlu béře,

kde ženy jeho nádherný je byt.

Hle, tu již oné komnaty jsou dvéře,

jež Bohuslavě nejmilejší všech,

co v domě tom jich k službám jejím stojí.

Jak srdce bije mu, se úží dech!

Což setkání se s Bohuslavou bojí?

Pryč se strachem a chutě dále jen!

Chtěl vstoupit už, však stanul překvapen,

když v pokoji teď ozvaly se hlasy.

A v tom už se mu hrůzou ježí vlasy,

vše točí se s ním, pot se s čela leje,

krev do hlavy mu stoupá, buší v skráň,

strop jako by se nížil, padal naň,

až polomrtev klesl na veřeje

a s hrůzou slyšel chuďas zubožený

ten hovor hlasný v komnatě své ženy:

„A myslíš, že se podaří tvůj plán?“

„„Ne, myslím jen, já zcela jsem tím jista!

Ó, bys byl viděl, jak byl polekán,

že nemohl se ani hnouti s místa!

Já výborně jsem promyslila lest

a bezvadně jsem hrála komedii,

když k zemi až jsem skláněla svou šíji;

znám dobře jej, vím, jaký slaboch jest,

že na dlouho mým slzám neodolá.

Dnes nad ním jsem už zvítězila zpola

a zítra si ho zcela podmaním.““

„Máš pravdu, drahá, hra to podařená,

však považ přece, že jsi jeho žena;

což nemohla bys smířiti se s ním?“

„„Zda slyším dobře? Takto mluvit smí-li

můj drahý Jindřich, jemuž svoji čest

jsem dala v oběť? Nikoli, můj milý!

Zde stojím; kéž mne zdrtí tvoje pěst,

než abych byla k muži připoutána,

jenž sobě na mne osobuje právo.““

„Jsi rozčilena, milá Bohuslavo,

snad od dnešního pohnutého rána –

Dnes na krátko jen vyměřen můj čas,

nuž, drahá, s Bohem!“ „„Ty již odcházíš?““

„Mně nelze jinak.“ „„Kdy tě uzřím zas?““

„Co nejdřív – zítra – teď však s Bohem již!“

„„Spi sladce, miláčku můj! Na shledanou!““

Teď Záleský se rychle uhnul stranou,

by neviděl ho mladý inženýr,

jenž z komnaty svým pružným vyšel krokem.

Moh’ vrhnouti se statkář za svým sokem,

jenž uloupil mu na vždy duše mír,

a na vždy se ho mohl zbavit hravě,

když bral se těsně vedle něho právě;

však přemoh’ se a zůstal ve výklenku.

A když se krokův ozvuk zcela ztratil,

zas na své místo ke dveřím se vrátil.

Div nezajásal vida, kterak z venku

klíč v zámku vězí; otočil jím hbitě

a schoval jej, pak v ostatním též bytě

tak učinil, a když pak naposledy

i schody zavřel, jež k té domu části

jsou vchodem jediným, muž tento bledý

tak divně zasmál se: Jsi, zmije, v pasti!

Sotva noc se nad Růžovcem stměla,

zardělo se nebe do krvava;

ze křídla, v němž ložnici svou měla

mladá, svůdná paní Bohuslava,

plamen vyšlehl – a nežli ze sna,

který tížil unavená víčka,

dvorskou čeleď vzbudila zář děsná,

Růžovec už hořel jako svíčka.

A když plamen řádil nejkrutěji,

zlekaným se zrakům z nenadání

objevila v okně dvora paní

jako přízrak hrozný: tělo její

plameny jak hadi ovíjely.

Z děsného ji smrti nebezpečí

skok jen mohl vysvobodit smělý –

a hle! žena na okně již klečí.

Ale běda! v témže okamžiku

za diváků zoufalého křiku

ve plamenů jícen klesá zpátky – – –

S živlem zápas člověka byl krátký:

zmizel dvůr – zdi holé zbyly z něho.

A než ještě hvězdy pobledly,

Záleského – žháře šíleného –

do městečka v poutech odvedli.