Na rychtě.

Je nad vsí jasno, větrů svod

však bouřit neustává...

Hle, na hřbitově lípy spod

zjev bílé ženy vstává.

A k rychtě kráčí jako stín

a v okno buší pěstí

a hledí v síň a volá v síň:

„Dél nemohu to nésti!

Kmen lípy, jejž jsi na hrob dal,

hloub kořeny se boří,

a jed, který jsi namíchal,

mi posud v nitru hoří.

Pojď, sprav to, muži! Slyš můj sten;

vždy hůř tvé první ženě,

ach, marně čekám míru sen

a marně prosím denně.

Let přes dvacet už chodím sem

v svůj žal i v potíž tobě,

a pod hlavou mě pálí zem

a teskno je mi v hrobě!...“

Muž zděšen volá: „Zlý jsi host,

pryč, pryč, v svém zůstaň skrytě!...

„Ó přijdu zas!...“ „Ne, nechoď, dost,

sám jistě navštívím tě!...“

A v hrob se vrací ženin zjev,

muž v síni ruce spíná,

a ve vichoru v divý zpěv

pláč mísí Meluzina.

A z rychty za ženou jde muž

až k lípě na hřbitovu;

čas prchá, letí – dvanáct už

zní z kostelního krovu.

Znik’ ženy stín; a divná věc:

bouř náhle peruť chlípí...

Den druhý rychtář zoufalec

sňat se hřbitovní lípy. –