NA RYZEMBERCE

Hrad Ryzemberský smutný, zamyšlený,

a marně skrývá křovím svoji bídu.

Již nikdo nesmaže mu věků čteny

a nikdo nevzbudí ho z mrtva klidu.

Čas jemu všechno vzal, však staré slávy

zář plane mu kol ponížené hlavy

a každý rok je plný hlaholů,

kdy jako bouře pod ním na dolu

ven ženou Husité křižácké davy.

Pak ticho zas; noc v šero své kraj halí,

zas v hradě smutno a kol po Šumavě;

kol po Šumavě, dál až v šeré dáli,

a všude teskno po dávné je slávě.

Čas bojovníků zašel. Dol a horu

již nerozzvučí zvuky jejich choru. –

Hrad Ryzemberský smuten, zamyšlen;

v stín jeho uložil se slávy sen,

a hymnus volnosti zní kol jen v boru. – –