Na Sahaře.

V dobu bědnou

vyšel jednou

jakýs muž

z Prahy juž,

by se vydal bez caviku

ve vzdálenou ve Afriku.

Žena prosí,

slzou rosí

svojí líc:

„Dej si říc’,

co ti celé po věci,

zůstaň doma za peci!“

On však ale

soptí stále:

„Zticha juž,

já jsem muž!

Já jsem v domě pán!“

dodá rozhněván.

Žena však

utře zrak,

a pak ještě

dbajíc deště,

za ním běží

a jen s těží

tvrdohlavce donutí

k paraplete přijmutí.

Dá mu s Bohem, přeje zdaru,

a on letí na Saharu

z jasna čista

co tourista.

Písku všady

celé hrady,

slunce pal

nalezal;

nikde les,

ani ves.

Zda to není

k povážení?

Z příčin takých,

ledajakých –

a jenom ku peněz zmaru

pustiti se na Saharu.

Každou chvíli

ztrácí síly,

vedro strašné pálí v oči,

hlava se mu hrozně točí,

na to zas

nový špás;

kousek dál –

vítr vál,

čepici mu vzal,

aniž se nadál.

Do louže ji pozanes,

za ní vlez

pro blamáž

krajan náš.

Co se dále

stalo ale

s mužem tím,

to nevím!

Snad ho kdes,

když zalez,

tam kde Nil,

sněd’ krokodil!

Aneb snad,

maje hlad –

a strašný hněv,

ho sežral lev!

Či snad spíše

pro chřestýše

tlouštkou svou

lahudkou!

Skoro nás

jímá mráz,

pomníme-li,

že snad celý,

vařený,

smažený

neb do konce uzený

– indiany snědený.

O má duše,

jež jsi v suše,

nezpomínej sobě ani

na to smutné cestování,

na krajana ztraceného;

modli se rač: „Chraň nás zlého!“

Za příklad si raděj z toho

vyber mnoho.

Maje floku,

opři boku,

nezatouži

po té louži

ve Sahaře,

čas tím maře.

Na paměti ten měj vtip:

„Všude dobře, doma líp!“