NA SAMOTÁCH.

Někde daleko

přibit na skále Promethea,

šlehán vlnami

temně hučícího moře,

s rukama rozpiatýma

počítám své dny.

Unavenýma očima

hledím

v pláň mořskou

a ústa, která nemají slov

pro kletbu,

umdlela a mlčí.

Orel Prometheův

je mrtev i s bohy.

Oceán skoupě

ukrývá svoje vzpomínky na dně

a nerodí báje.

Žízně bolestí,

nevěře ve vykoupení

na skále Promethea,

šlehán vlnami

temně hučícího moře,

počítám své dny.