NA SAMOTÁCH

Bez bázně, potichu, po rosné mezi

dívka se mihla bosá a smavá,

srp se jen kmitl, jak mizela v březí;

– mně zbyla vzpomínka hravá.

Plané kol růže po stráních kvetly,

větvemi sosen slunce se kradlo,

zelené k pasu pjaly se metly,

sluneční zlato v ně padlo.

Kniha z mé ruky na kámen klesla,

had se hnul v kapradi uschlé a žluté –

a vznětů rychlá blyskla mi vesla,

snů plachty letěly vzduté.

Z tváře té snědé, z černých těch očí

vyčet jsem život dívky té celý,

modřínů alej kde v luhy se točí,

samoty v dál kde se bělí.

Tam, kde kol řeky sosny se chvějí,

kosmaté větve se schylují přísně,

vyčet jsem život – jak ten hlas její

echem zněl národní písně.

Vyčet jsem na ní budoucí vrásky

shrbené, prosté, sestárlé matky,

která chce syna překvapit z lásky

k němu jdouc v okamžik sladký.

Zaklepe v bázni... Vzpírá se, stydí

sednout si na chvíli po boku paní,

ale když svoje vnoučata vidí,

křížem se dotkne jich skrání.

Hrozí se knih, jež v knihovně chová,

hrozí se synových úmorných prací –

cos mu říc’ chtěla – řekne tři slova –

a pak se domů zas vrací.

Ale než zmizí, dojde kams v chvíli,

v nejzazší jistě stolici chrámu,

modlí se, a jen jakýs blesk bílý

hoří jí na řasách v plamu.

Vidím v ní českou, poctivou matku,

která si k štěstí dochová syna,

jemuž vrah pouta nevnutí v zmatku,

jemuž jest budoucnost jiná.

Jiná a skvělá, jiná a větší,

z knihy jež žití nového vstává,

šlechetná volnost v činu a řeči,

vznešenost práce i práva.

Zbloudím sem zas, až všechen pel zmizí

s křídel, jež žitím otru si světem,

sny své pak ze samot o dívce cizí

dochovám nevinným dětem.