Na samotě.

U lesa stojí samota

úhledná, bílá a čistá,

uvnitř je jako v hnízdečku,

kde pro dvě sýkorky místa.

K lidem je odsud daleko,

tak v dáli bělá se víska:

když jedna sýkorka vyletí,

ký div, že druhé se stýská. –

On ven si vyšel do polí

a ona šije a šije,

a jenom hlavu pozvedá,

když zas to v hodinách bije.

Na bílé plátno zlativý

slunečný paprslek padá:

„Než doplíží se tam ku dveřím,

byla bych hotova ráda!“

Venku je větrno, v polích je sníh,

zde teplo, venku tak zle je:

„Aby se mi jen vrátil zdráv!

– ale to slunko už hřeje –“

„Můj hochu, můj muži, má duše ty!“

teď ruce do klínu skládá –

na chvících se ústech úsměv se chví

a slza na plátno padá.

Paprslek sluneční ztichounka tak

podlahou skrádá se dále,

a v její duši je světlo tak,

tak blaze neskonale! –

A teď to zas hrklo v hodinách,

zas letem steh letí k stehu –

paprslek slunce právě teď

ku dveřím dospěl v svém běhu.

V něm teď se dvéře rozlétly,

v něm rtové pojí se s rtoma:

„Já celé dopůldne ničehož nic...

však ty jsi doma, – zas doma!“