Na samotě.

Přes průhledné a ztuhlé vodní stěny

níž olší tlum se sklání zasmušen,

a rybník malý, náspem uzavřený

se matně leskne z nízkých břehů ven...

Jak černé krajky úběl dívčí šije –

tak sněžnou hráz kol vroubí křoviska;

jich pavučí kruh slunce protrýská

a zlatí půvab zimní poesie.

Stařičký modřín dole u stavidla

kraj ztichlý hlídá, ve sny zadumán.

Uprostřed ledu zamrzlá dvě bidla

do výše trčí nad hladiny lán,

a s lísky holé strnad opuštěný

si truchle tíká v zimní náladu.

Teď slunce juž na cestě k západu

sem kmitajíc skrz temných olší kmeny

v hlaď ledu vrhlo blesk svůj roztříštěný!

Leč tam, ni v zemi nelze sledovat

ruch života, ni tlukot srdce snad!

Juž obé spí – a slunce zlatá nit

jich nevyvolá... Nad ledem se chmouří

a zem spjal pevně mrtvý zimy klid

a z ňader jen se lehká mha jí kouří.

Hruď přírody juž zamknuta je bolem,

je cítit mráz a zřít je hroby kolem!