NA SBOŘENIŠTI.

Spuchřelé zpol trámy ramena svá kříží

a v zem uklánějí unavenou šíji;

rozvaliny stěn jim vetchá prsa kryjí

a jich čelo tíží.

Za ssutinou, jakby hněvem práhla

skála šedá, zrytá, mocná, náhlá,

z jejíž tvrdé lebi

balvan mezi troskami se šklebí.

Skupení to mroucích, pozdvižených paží.

Co tu snů dřív bylo, tepla, dechu, krásy!...

Denně s matkou hlouček dětí zlatovlasý

hrál si na zápraží.

Vidím ještě je, ty andělíčky v davu,

kůzlatům se stráně nésti v koších trávu

a skal na úpatí

v spěchu trhat květy, než se otec vrátí.

Stařenka tam s nimi klekávala v síni.

A když pod řimsou pak procitnuli ptáci,

slýchával jsem ženu zpívati si k práci. –

Leč u trosek nyní

čekám, až zas z lesů sešílená máti

prostovlasá přijde dítky zulíbati,

s žalnou písní lásky

hledat pod kameny jejich zlaté vlásky.