Na severu.

Na břehu, na Izoře písčité

s jinochem děva sedí bělovlasá,

severu bájná mlha matkou jí,

z jeho však oka plane jihu krása.

Zabloudil tam, jak jasný, teplý den,

pohlíží na ni něhou jihu jitra –

unyle ona hledí vlnám v proud,

v zrcadlo temnolesklé svého nitra.

Na jeho rtech se chvěje lásky třpyt,

tak jako rosa květu na koruně –

vhalena v tuman ona ponurý

mramor svůj bílý v černé topí tůně.

Z vrbiny utrh proutek ohebný,

do písku před ní letná slova ryje:

„Miluji tě jak jihu oblohu,

po níž mé srdce do dálavy nyje.“

Čte děva písmo něhy plamenné,

upírá na ně pronikavé zraky –

přiběhla vlna temná, těkavá,

bájivým šumem splákla v písku znaky,

setřela je a vtáhla v hlubinu,

v čeřivý dále proud se děva dívá,

ukryvši srdce do závoje mlh,

tak jako pod ní řeky vlna snivá.