NA SIÓNU.

Vlá na Siónu jemný šer,

ne ranní zář, ne navečer,

mdlí muži jsou i ženy

a na prostranství veškerém,

jak hudba šla by ethérem,

můj lide vyvolený!

Můj lide, čas, ó čas je již,

že příliš dlouho krvácíš,

se bůh tvůj rozpomíná

a z vůle tvé tě zavolá,

kde sladké slunce plápolá,

do země mandlí, vína.

Zas dlouhou pouští řadu let

se duše bude bát a chvět

před neskončenou dálí

a bůh tvůj Sinai promění

a ohlásí se v plameni,

jak pozouny by hrály.

Pak pokrm bílý udělí

vám mnoha svými anděly

se smutnou září v líci

a v úsvitu Vás zastane

svým darem trochu zlekané

a man hu? volající.