NA SILNICI.

Šla žena s pole, v kraj se dívala

a zpívala si volně la-la-la.

A proti ní mnich kráčel silnicí

a chtivě zřel na ženu pějící.

Když setkali se, chyt ji hltavý

a smýk jí podle cesty do trávy.

A padl na ni. Ticho v okolí,

jen skřivan ve výši si hlaholí,

jen mnich ten kňučí jak vlk při hodech,

co žena tají úzkostlivý vzdech. – –

A potom vztek a smutek mnicha jal

a pár ran pěstí ženě v líce dal.

A šel a šel. I žena povstala,

líc přejela si, ale nelkala,

jen v prázdno upírala tupý hled:

ti muži bijí vždycky naposled. –

Mnich došel v ohyb cesty. Kříž tam stál,

klek před ním, modlitbičku odříkal,

neb – kdo ví? – Žena, neřestí všech byt,

a naposled v ní moh být ďábel skryt...